Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nazca Space Fox - Pi

Nazca Space FoxPi

Jirka D.9.10.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON 068) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Druhé album Nazca Space Fox přináší docela obyčejný pohled na vyčerpaný žánr, což je kombinace, se kterou lze jen těžko překvapit.

Nazca Space Fox je tříčlenná čistě instrumentální kapela z německého Frankfurtu a debutovala stejnojmennou deskou v roce 2017, o které promo materiály mají potřebu sdělit především to, že byla poměrně rychle vyprodaná. Druhá deska se jmenuje krátce Pi a na konci letošního září se o její vydání na CD a vinylu postarali na vydavatelství Tonzonen Records. Co nabízí? Především nic převratného, co by mělo nějakým zásadním, anebo i docela nepatrným způsobem posunout hranice stylu, který si kapela vybrala jako ten nejvhodnější způsob svého vyjádření.

 

Psát o instrumentálních kapelách v tom smyslu, jak to mají bez zpěvu složité, je příslovečné nošení dříví do lesa, bylo o tom odvyprávěno už dost. Instrumentální rock NSF lze nejjednodušeji označit jako post-rock, s trochou fantasie jako psychedelic rock a patří do kategorie těch lehčích a subtilnějších. Ono taky vymyslet něco víc se sestavou vykostěnou na kytaru, basu a bicí, kterou podle všeho z playbacku doprovází klávesové linky, je nadlidský úkol. Spokojit se proto budete muset se základním přešlapováním po kytarových efektech, kde kvákadlo je vrcholem tvůrčích snah a veškerého umění vůbec. Po pravdě není toho moc, čeho by se mohl našinec chytit a deska jako celek působí především dost obyčejně.

 

Nazca Space Fox band

 

Hudebně bych tvorbu této kapely položil někde mezi řecké Naxatras (psali jsme o nich třeba TADY) a německé kolegy Long Distance Calling ve svých počátcích (o nich zase TADY). Z těch prvních je důležitá především jejich spontánnost a živé nahrávání (u Řeků navíc ještě na pásy), z těch druhých způsob výstavby kompozic, které se postupně rozvíjí a gradují ve strhujícím finále (v případě této kapely se o to pouze snaží). Konkrétně onu zmíněnou desku Avoid The Light (2009) lze v tomto ohledu považovat za jeden z etalonů žánru, narozdíl od této desky Pi, která zkouší něco podobného, ale s mnohem žalostnějším výsledkem.

 

Zajímavé je, že všechny skladby na desce mají relativně delší stopáž, nejkratší z nich má šest minut, ta nejdelší přes deset ... tedy překvapivé nejsou ty délky, ale to, že si na nich kapela nevylámala zuby (což jsem upřímně čekal) a dokáže s nimi v rámci možností slušně pracovat. A to navzdory tomu, že v některých pasážích všechno připomíná spíš studiový jam, který jen někdo omylem nahrál a bylo mu líto ho vyhodit. Jakkoliv je ale vystavění kompozic docela slušné, jejich naplnění hudebními stopami je jednoduchoučké a místy docela naivní. Nedočkáte se žádné složitější techniky, žádných velkých nápadů a strhujících výkonů, ale pouze základních vzorců a pouček, kterým sice uvěříte, že je někdo nahrál naživo, ale tím to taky celé skončí.

 

 

Deska Pi ve srovnání se světovou první ligou neobstojí, a to ani vzdáleně. Je to taková post-rocková základka, možná sympatická a uvěřitelná co do tvůrčího entuziasmu, ale současně i na míle vzdálená něčemu, co by dokázalo oslovit někoho mimo okruh nejbližších přátel kapely. Nato už podobných a mnohem lepších nahrávek vyšlo prostě moc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 7.4.20 8:32

Jsem si zprvu říkal, že Ashley za ty dva roky, kdy jsem ji viděl naposledy, dost zpustla a ona místo toho hodila ručník do ringu. Mimochodem ten cover alba je dost velkej ripoff výtvarníka Dave McKeana. Komu se líbí, doporučuji mrknout na jeho práce.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky