Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necromantia - To The Depths We Descent...

NecromantiaTo The Depths We Descent...

Sorgh9.11.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Černotou se ohánějící Heléni Necromantia rozšiřují domácí frontu a staví se po bok mnoha svých kolegů. Jejich zbraně však nejsou jen ostré a zabijácké.

Necromantia patří k veteránům svaté války a svojí blasfemickou prací osvěžují stojatý vzduch mezi pravoslavnými stánky. Jejich první hudební pokusy je možné dohledat kdesi v roce 1990, což se dá dnes nazvat pravěkem. Svojí stylizací se drží tradic, a tak není nutné oprašovat každý pentagram v jejich budoáru a snažit se o hlubší seznámení. Stačí jen říct, že mají blízko ke všem čertům, z nichž tři jsou v Brně a točí dobré bratčické pivo.

 

Já jsem tuhle kapelu objevil celkem nedávno, a tak nevím v jakém duchu se jejich starší nahrávky nesly. Díky novému albu To The Depths We Descent... si však troufám tvrdit, že Necromantia nejsou až tak pekelní jak by se mohlo zdát a věřím, že raději mastí karty než zapalují kostely. V dřívějších dobách se k problematice třeba stavěli urputněji a s větší vervou, ovšem v současnosti s black metalem víceméně koketují a nejde o zapřisáhlé černokněžníky. Na to skladby působí moc rozverně a stíny nad jejich hlavami se zvolna rozpouštějí. V hlavní roli se usadila melodická extravagance, která vytváří takovou tu oblíbenou a trošku kýčovitou kostelní atmosféru. V hlubinách nahrávky svádí souboj dva klávesáci, kteří se předhánějí v tvorbě silných melodických struktur. Některé pasáže mají opravdovou sílu, v jiných to zavání vyčichlou snahou o rychlý efekt. Výsledkem je víceméně klasický, melodický metal se začerněným sklíčkem, díky kterému se můžeme podívat přímo do jádra pudla. Že mu chybí originalita je jasné a že se nebude útočit na horní mety asi taky. Přesto si své posluchače najít může a není proč se stydět. Album míří spíš směrem k věrným posluhovačům heavy metalu, kteří se nebojí  trošku ušpinit a na modlení už dávno nevěří. Ti prominou nebo tolerují pavučiny černého kovu projevujícího se nejsměleji ve skřehotavém zpěvu a vezmou za svá pohodlná témata bez falešných ambicí. Chovatelům havranů nezbude než si vyzobat několik pravověrných blackových perel, ve kterých se občas zablýsknou příjemně nabroušené kytarové sekvence.

Napoprvé se to poslouchalo docela dobře a rád jsem strávil nějaký čas s takto starou a zasloužilou kapelou. Ovšem třetí, čtvrtý a další poslech postupně strhal falešnou tapetu a na holé zdi už promítnuté kouzlo zvolna zmizelo. Výsledkem je poměrně jednoduchá nahrávka hrající si na něco vyššího. Komu to nevadí, bude odměněn příjemným a nekomplikovaným zážitkem.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 27.5.21 15:57

Stejně jako u předchozího alba musím přiznat obdiv, jak se Wayfahrer daří ty westernový vlivy s BM hladce kombinovat. Žádný 5 minut pro blackmetal, 5 pro country, ale opravdu je to propojené do přirozeně působícího celku. Zejména tou povědomou salónní rytmikou, která tu odkazuje na pádící dostavník, tady na dopadající kopyta koně, tam zas na těžkou mechaniku lokomotiv, které zde znázorňují vlastně smutný konec jedné éry. Ta melancholie, osudovost, dálka a zapomnění týhle kapele strašně jde. Poslední píseň Vaudeville je naprostý klenot.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky