Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jejími pilíři jsou dva členové Gorguts – Steeve Hurdle a Luc Lemay, kteří zde, a nebojím se použít to slovo, týrají nebohé kytary. Dalšími do mariáše jsou Etienne Gallo za bicími a Miguel Valade basující. Dle dostupných info se k nim na čas přidala i sličná děva, nějaká Roxanne Constantin, ale to se desky, kterou hodlám podrobit studiu, ještě netýká. Tohle miničko natočili v sestavě čtyř chlapíků, ještě s Dominiquem Lapointem na pozici basa, kde ho posléze vystřídal Miguel. Toliko o sestavě. Mini CD Negativa je jediným zákuskem, kterým nás mohou Kanaďani oblažit. Víc toho bohužel nestihli. Tak se na to mrknem, věc má tři kousky, moc se nezdržíme.

Jak jsme zvyklí u Gorguts i tady nás hned od úvodu vítá disharmonie a kakofonie rozeklaných zvuků. Pro neznalé těžko se orientovat, my co víme trsáme do rytmu. Ano, typický rukopis, který známe právě od jejich blízkých příbuzných, je tady se vší pompou a snaží se nás, avšak marně, naprosto rozladit. Vrzání a skřípot vercajku se probíjí skrz střední ucho až do hlavy a způsobuje fatální vibraci v kostěném labyrintu. Druhá věc mě překvapila totálně funerálním tempem, za které by se nemuseli stydět ani ty největší ikony světového doomu. Potácející se průvod jen ztěžka nese futrál s ostatky, nohy se podlamují a hrozí ztráta rozkládajícího se nákladu. Je to trudná a zapeklitá věc. Osoba nepoučená by hádala buďto naprosté šílenství protagonistů anebo snad zkoušku nepříliš zručného kvartetu. Já však o genialitě nepochybuji a kochám se. Úsměv se mi dere na rty, když kvičící kytary odehrávají finále do ztracena. Ve třetím fláku se vracíme do typické roviny Negativa – Gorguts. Snad aby nám trošku vrátili rovnováhu těžce vychýlenou předchozím kusem, ocitáme se opět ve světě chaosu a nočních můr, o kterých bychom ani nechtěli vědět nic bližšího. Zůstaňme v zóně poslechu a radujme se z „bezpečí„ reality.

Koho už nudí poslech tuctovek a lehce předvídatelné hudby, ten možná uvítá deci kumštu, který není těžko zaměnit za projev šílenství. Dá se na to náhlížet i z téhle stránky. Mně je ovšem bližší myšlenka muzikantské avantgardy a svobody, kdy se v hudební tvorbě může jedinec doslova vybláznit. Cesta Negativa je mi blízká, nacházím v ní krásnou a sympatickou složitost vkusu. Zdá se, že Negativa pokračují tam, kde prozatím skončili Gorguts. Na poslech těžce identifikovatelné rozdíly, podobnost, až bych řekl stejnost, je zde neoddiskutovatelná. Komu to vadí, jeho problém. Mně ne, jsem rád, že odkaz Gorguts žije dál.