Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neil Young & Crazy Horse - Barn

Neil Young & Crazy HorseBarn

Jirka D.15.2.2022
Zdroj: černá 12" gramodeska (#093624876649)
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: U téhle desky je po měsíci poslouchání zcela na místě otázka, jestli si nekoupit ještě jednu. Prostě do zásoby.

Album Barn je čtyřicátá první deska Neila Younga a čtrnáctá deska Neila Younga společně s Crazy Horse, což jsem fakt nepočítal, ale prostě opsal z wikipedie - takže je tu jistá šance, že by to mohla být pravda. Kdo je má naposlouchané všechny, ať zvedne ruku. Já ne. Poslední roky je to tak, že novou tvorbu tohoto legendárního muzikanta sice poslouchám, ale ne vždy jsem úplně nadšen a docela často bez větších ovací jdeme každý dál svou vlastní cestou. Na svůj věk (v listopadu bylo Youngovi sedmdesát šest) je tenhle týpek dost aktivní (nejen hudebně, někdy bohužel), nových desek vydává stále dost a je tak trochu jasné, že ne vždy se podaří trefa do černého.

 

Neil Young & Crazy Horse band

 

Naposledy mě hodně oslovilo třeba album Peace Trail z roku 2016, ale i to byl slabý odvar toho, jak moc mi sedla jeho zatím poslední deska Barn, což v překladu znamená stodola. Proč stodola je docela evidentní z obalu a taky z doprovodného dokumentárního filmu, který vznikl společně s nahrávkou v režii jeho ženušky Daryl Hannah - k dispozici ho máte třeba ZDE. Doporučuju aspoň proklikat, ideálně shlédnout, poslechnout a nasát atmosféru. A samotná deska? Za mě je fantastická z několika důvodů:

 

1. Na nic si nehraje. Nesnaží se cokoliv hudebně podsouvat, působí spontánně, přirozeně a je z ní cítit úplně jednoduchá radost ze hry. S naprostým minimem prostředků, efektů a nástrojů dělá přesně to, co má dobrá deska dělat - zprostředkovat posluchači zážitek z poslechu hudby.

 

2. Plně zachycuje atmosféru setkání několika přátel. Atmosféru prostředí a všech muzikantů v něm. Svým naturelem jde zcela proti trendu studiově vybroušených, ale v důsledku velmi sterilních a neosobních nahrávek, které zní jedna jako druhá. Nesnaží se být ani nejrychlejší, ani technicky nejvíc na výši, nezní nejtvrději, ani nejčistěji a vymoženosti současnosti využívá ve svůj prospěch, namísto aby právě tyto vymoženosti utvářely její výraz.

 

3. Má výborný zvuk. Přirozený, prostorový, nezkomprimovaný, přitom razantní a místy až syrově ostrý (především Youngova kytara zapojená do elektřiny). Gramodeska zní od začátku do konce skvěle, je radost ji poslouchat a je radost se na ni dívat - její grafické zpracování, včetně doložených fotografií, je krásné. 

 

 

Všech deset skladeb nahrávky jsou výborné věci, byť třeba u takové Don’t Forget Love to může vypadat jako přehánění. Jenže i ona má na nahrávce své pevné místo a bez ní by ten konec nebyl prostě konec. Na první pohled a poslech vystoupí zcela samozřejmě ty nejostřejší skladby, tedy jednoznačně otvírák druhé strany Human Race a dvojka na úvodní straně Heading West. Velký zásah doprostřed je i skladba Canerican s kytarovým motivem, který i po dohrání zní strašně dlouho v hlavě. Svůj čas si žádá Welcome Back, ale právě jí ho doporučuju věnovat, protože ta síla v ní v kontrastu s tím minimem, co se v ní děje, je neskutečná. Ostatně klip máte výše.

 

Na druhou stranu se rozhodně neodvažuju tvrdit, že Barn je sbírkou nejlepších Youngových písní nebo že by deska čistě hudebně přinášela něco extra. V tom její síla není a nejsou to právě tahle objektivní měřítka, která jsou dle mého názoru nejvhodnější pro hodnocení desky. To leží čistě v subjektivní rovině a v tom, že autentičnost se těžko měří a nikoliv pro všechny představuje tu hlavní hodnotu. V mém případě je to hodnota nejvyšší, která daleko převyšuje objektivní pravdy. A v případě Barn jsem hodně spokojen.

 

Barn LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

corrvuss / 15.2.22 7:48odpovědět

normálne takúto "oldies" hudbu nevyhľadávam, ale títo "strýcovia" ma celkom zaujali. Fakt som rád, že Echoes má taký pomerne široký hudobný rozptyl. Od blues po black metal.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky