Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NERATERRÆ / Chaigidel - Lama​š​tu

NERATERRÆ / ChaigidelLama​š​tu

Victimer19.5.2023
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Dvojí dark ambientní dohled nad rituálem upomínajícím zrůdnou polobohyni Lamaštu.

Album Lamaštu je kooperací dvou italských autorů, kteří se dali na studium mezopotámské mytologie. Tuto nahrávku nejde pojmenovat jinak, než dark ambientní zlo. Rituální, strašidelné, kruté a minimalistické, ale v rámci možností také osvěžující. Co se týká projektů, pod kterými jsou oba pánové podepsáni, jsme dvakrát zavadili o podzemní produkci NERATERRÆ, jejíž kvalita šla postupně nahoru. O CHAIGIDEL ještě řeč nebyla, ale stojí za ním turínský rodák Mattia Giovanni Accinni a na kontě má své pomocí vydané debutové album Entrails Of The Earth. Nyní se oba projekty spojily, aby vzpomněly na temnou stránku minoritní elektroniky a zabrousily přitom do dávných časů na východ od nás.


A oživily ducha Lamaštu. Zde nebude od věci dát si malé historické okénko. Lamaštu byla dcerou nebeského boha Anu, byla ženským démonem a netvorem. Měla chlupaté tělo, hlavu lvice s oslími vychytávkami a ptačími nohami. Aby toho nebylo málo, prý tohle monstrum drželo v rukou hady a kojilo přitom prase. Tady mezopotámští opravdu zabojovali a dali průchod velké představivosti, jak má takový zlý démon v ženské podobě vypadat. Ani to není všechno. Lamaštu napadala rodící ženy, unášela jejich děti a sála z nich krev. Příliš nedbala pokynů bohů a její krutost byla vrozená. Nebyla tu prostě od toho, aby čekala, kdo ji co nařídí. A spojují se s ní další problémy. Když už v oné době někdo špatně spal, či měl problém s kvalitou vody, za vším hledal Lamaštu.

 


Ale zpět k hudbě. Společné album italských autorů je ryzí dark ambientní okultismus. Sázka na totální temnotu ovoněnou rituály, šepoty a zaklínáním. Hrdelním zpěvem, zvonky, bubínky a dalšími nástroji. Jejím posláním je dostat nás do transu, probudit v nás to kruté zlo. Právě různé nástroje a hra s hlasem, anebo změna soundu v takové Purson (znějící až terénně), dělají tu temnotu zajímavější, bohatší. Aneb jak oživit to urputné a strohé zaklínání. To je sice samo o sobě působivé, ale zase to není ten typ nahrávky, která by v tomto směru našla něco nového, speciálního. 


Snad i proto mám nejraději skladbu Entrails of Souls, kterou se rozezní bubínky a ten plazivě úlisný smrad chodeb se na chvíli dostane do pozadí. Za práci s vokálem a bubínky jsem rád, posouvá to album do další dimenze, vylepšuje jeho roli kruté temné nahrávky. V hlavní roli je nejmenované obřadní místo, v něm vyskládané svícny, krev, bolest a zvrácenost. Takto na mě Lamaštu působí nejčastěji. Této spolupráci se povedlo zaparkovat pod dnes už kultovními Cyclic Law, což má svou váhu. Výsledkem je dílo zanícené, ale ne uhrančivé. Temné až běda, strašidelné, obřadní. Vše je v naprostém pořádku, ale celkovému pocitu husí kůže cosi schází. Víc na mě zapůsobili takoví Shibalba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky