Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NERATERRÆ / Chaigidel - Lama​š​tu

NERATERRÆ / ChaigidelLama​š​tu

Victimer19.5.2023
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Dvojí dark ambientní dohled nad rituálem upomínajícím zrůdnou polobohyni Lamaštu.

Album Lamaštu je kooperací dvou italských autorů, kteří se dali na studium mezopotámské mytologie. Tuto nahrávku nejde pojmenovat jinak, než dark ambientní zlo. Rituální, strašidelné, kruté a minimalistické, ale v rámci možností také osvěžující. Co se týká projektů, pod kterými jsou oba pánové podepsáni, jsme dvakrát zavadili o podzemní produkci NERATERRÆ, jejíž kvalita šla postupně nahoru. O CHAIGIDEL ještě řeč nebyla, ale stojí za ním turínský rodák Mattia Giovanni Accinni a na kontě má své pomocí vydané debutové album Entrails Of The Earth. Nyní se oba projekty spojily, aby vzpomněly na temnou stránku minoritní elektroniky a zabrousily přitom do dávných časů na východ od nás.


A oživily ducha Lamaštu. Zde nebude od věci dát si malé historické okénko. Lamaštu byla dcerou nebeského boha Anu, byla ženským démonem a netvorem. Měla chlupaté tělo, hlavu lvice s oslími vychytávkami a ptačími nohami. Aby toho nebylo málo, prý tohle monstrum drželo v rukou hady a kojilo přitom prase. Tady mezopotámští opravdu zabojovali a dali průchod velké představivosti, jak má takový zlý démon v ženské podobě vypadat. Ani to není všechno. Lamaštu napadala rodící ženy, unášela jejich děti a sála z nich krev. Příliš nedbala pokynů bohů a její krutost byla vrozená. Nebyla tu prostě od toho, aby čekala, kdo ji co nařídí. A spojují se s ní další problémy. Když už v oné době někdo špatně spal, či měl problém s kvalitou vody, za vším hledal Lamaštu.

 


Ale zpět k hudbě. Společné album italských autorů je ryzí dark ambientní okultismus. Sázka na totální temnotu ovoněnou rituály, šepoty a zaklínáním. Hrdelním zpěvem, zvonky, bubínky a dalšími nástroji. Jejím posláním je dostat nás do transu, probudit v nás to kruté zlo. Právě různé nástroje a hra s hlasem, anebo změna soundu v takové Purson (znějící až terénně), dělají tu temnotu zajímavější, bohatší. Aneb jak oživit to urputné a strohé zaklínání. To je sice samo o sobě působivé, ale zase to není ten typ nahrávky, která by v tomto směru našla něco nového, speciálního. 


Snad i proto mám nejraději skladbu Entrails of Souls, kterou se rozezní bubínky a ten plazivě úlisný smrad chodeb se na chvíli dostane do pozadí. Za práci s vokálem a bubínky jsem rád, posouvá to album do další dimenze, vylepšuje jeho roli kruté temné nahrávky. V hlavní roli je nejmenované obřadní místo, v něm vyskládané svícny, krev, bolest a zvrácenost. Takto na mě Lamaštu působí nejčastěji. Této spolupráci se povedlo zaparkovat pod dnes už kultovními Cyclic Law, což má svou váhu. Výsledkem je dílo zanícené, ale ne uhrančivé. Temné až běda, strašidelné, obřadní. Vše je v naprostém pořádku, ale celkovému pocitu husí kůže cosi schází. Víc na mě zapůsobili takoví Shibalba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky