Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou události, které se neomrzí posvátně vítat, i když můžou vyloudit jen krátký upřímný úsměv na tváři. Jako když Neurosis po deseti letech přijdou s novou deskou a vy se jen pomalu začnete ujišťovat, jestli to není nějaká kompilace, nebo nutné vybírání z archívů. Ale není, je to holá pravda! Neurosis po dlouhých letech mlčení vydali pod klasickým Neurot Recordings emblémem své už dvanácté album An Undying Love for a Burning World. Bez Scotta Kellyho, kterého v roce 2019 vykopli, protože se nechoval zrovna vzorně ke své rodině, a s Aaronem Turnerem (ex-Isis), který naskočil v roce 2024. Neurosis sami na sobě poznali, že ten oheň v nich pořád hoří a oni se musí současnému, značně chaotickému stavu společnosti a tomu co se děje ve světě postavit. Po svém a pokud možno zásadně. A právě tohle je jedna z devíz nového alba An Undying Love for a Burning World, jeho zásadní postoj a zhudebnělá esence ryzích Neurosis. Tohle je hudba, která je dělá jedinečnými. Hodina neurotické reality a náhled na aktuální dění kolem nás.

Všude kolem nás vítězí zmatek a Neurosis ho umí svou hudbou zachytit. Povznést na svou zvláštně strukturovanou, naději bořící a zase emocionálně stavící úroveň. Předchozí dvě alba měla svá poslání, ale neměla tu pravou sílu, jejich odkaz brzy vyprchal. Byla porce úsilí se do nich provrtat a mohli bychom v klidu říct, že Neurosis trochu tápali. I když, kdo se hledá tímto způsobem, toho si nelze nevážit. Něco tomu ale chybělo, a to něco - zvláštní fluidum, se znovu dostává ke hře na An Undying Love for a Burning World. Nahrávce, která se poslouchá sama svou bezprostředností. Jakkoliv může být hudba Neurosis tíživě výpravná a neochotná se jasně vyjádřit, s novinkou to není vůbec problém. Tohle je dialog na úrovni, kapela je ve své sdílnosti až nekompromisní. I když je to pořád dlouhé dobrodružství, síla materiálu ho pohání vpřed. Neurosis dali dohromady velmi silnou, uhrančivou kolekci. Tohle jsou oni samotní a my jim to musíme věřit od první sekundy.

Pocit izolace, úzkosti a reakce, jak se vyrovnat s realitou dneška, je v podání Neurosis hodně hluboká záležitost. Veškeré pochybnosti ve vztahu k pokračování kapely jsou smeteny ze stolu. Nové album je maximálně přesvědčivá látka, která dává na všechno tohle zapomenout. Už od začátku, i přes týdny poslechů, tento pocit zůstává. Minulost kapely obsahuje kultovní alba, ať se k ní staví každý po svém a vyvolá své oblíbené jméno, ale já mám dojem, že se k nim směle zařadí i An Undying Love for a Burning World. Dost výmluvný název, že ano? Neurosis mají svůj názor a říkají jej stručně a přehledně. Nepřipouští si žádné pochybnosti, ani další otázky a my si je nepřipouštíme také. Je to srozumitelná a upřímná deska, žádný těžký oříšek k rozlousknutí. Neurosis jsou kompozičně ladní a perfektně soustředění. Minuty s nimi se nevlečou, ale odsýpají. I přes všechny ty tuny rozlehlých konstrukcí, ke kterým se hlavně v závěru alba kapela uchýlí. I v nich tepe srdce pragmatika, který chce vše jednoduše a zřetelně vysvětlit. Svět venku hoří a my hoříme taky - vaši Neurosis.

Jinak se v přístupu k tvorbě této zásadní kapely nic zásadního nemění. Mix post hardcoru (ten hardcore/punk je tu fakt víc cítit a upomíná na první alba), sludge metalu, post rocku a elektronických vibrací. An Undying Love for a Burning World je díky tomu, jak je ladné a propojené, zásadní i po své emocionální stránce. Skladby jako Blind a Last Light jsou v tomto ohledu hodně detailní. Ale to jsem vyjmenoval jenom ty, které působí nejsilněji na mě osobně. Během poslechu jde vše ostatní stranou, tělem projede jistý druh katarze, kterou přitom pořád doprovází něco až obřadně velkého. Hlučícího, kolosálního. Pokud jsem zmiňoval útočnost, nástup desky je v tomto ohledu jasný. Intro i Mirror Deep svorně říkají: jsme Neurosis, jsme zpátky, teď dobře poslouchejte. V Untethered se rozjedou barevné psychedelické hrátky a úzkostná hudba je rázem o něco odlehčenější. Jestli ono není někdy lepší dát si v klidu páva, posadit se a nad všechno se povznést, neužírat se.

Závěr alba v podání In the Waiting Hours a Last Light bych označil jako neuroticky doomový. Zvukové vyprávění starých pardálů, během kterého si všímejte každého momentu, vazbení a návazností. Jako když se v Last Light na chvilku zavře obloha a dopředu vyjede až post punková basička a nálada celkově. Součástí hudební duše Neurosis je i ambient, elektronika a industrial. Je to v nich, i na novince si těchto ruchových momentů užijeme dosytosti a je radost se jimi nechat unášet. Ale to už je takové nošení dříví do lesa, ta provázanost tu byla skoro odjakživa. Chci na ně spíš poukázat ve spojení s celkovým duchem alba, který mluví jasnou řečí, nic neskrývá a neoddaluje. Je to sdílný a přitom výpravný společník na mnoho týdnů, protože má co říct a protože tohle setkání zkrátka nechcete minout. Za všech okolností a v každé hudební poloze, ve které se Neurosis ocitnou. Na tom nezáleží, důležitá je ta jistota, která z alba jde. An Undying Love for a Burning World je hodně silné a skladatelsky dotažené album. Upomínající na zlaté časy kapely a vůbec... proč jej rovnou nenazvat samotným stropem, protože i tahle otázka se v souvislosti s ním nabízí? A přijde zcela přirozeně, jako přišlo album samo. Neurosis 2026, to je zatraceně silný ročník, to si pamatujme.