Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řečtí divotvůrci NIGHTFALL mému srdci na prvních zásecích své diskografie kdysi učarovali docela dost, ale po divném výtvoru „Lesbian Show“ a ještě horším „Diva Futura“ jsem je přestal sledovat. Ani jsem nepostřehl, že se rozpadli a zase dali dohromady. Nicméně po zpětném poslechu renuionového „Astron Black and the Thirty Tyrants“ musím uznat, že jejich písně zase fungují. Stylově kdysi nestálí řečtí mystikové se vůčihledně našli, jejich novinka „Cassiopeia“ pokračuje, tam kde „Astron“ skončil. Zapomeňme na syrovosti „Macabre Sunsets“ nebo ještě lepší „Athenian Echoes“.

Pánové našli oblibu ve svěže odsýpajícím konglomerátu death doomu s blackovým odérem. Efthimis Karadimas ve svých textech opěvujících Cassiopeiu a starořecké mýty („Hubris“, „Hyperion“), témata staroegyptská („Akhenaton the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty“), stejně jako shakespearovská („Oberron and Titania“) či vesmírná („The Nightwatch“), procestuje pěkný kus dávnověku a ona citlivě zakomponována nepůsobí roztříštěně. V Řecku jsou tyto náměty pravděpodobně hodně oblíbené. Je s podivem, že jak NIGHTFALL tak Rotting Christ nebo Septicflesh jsou na nových deskách tematicky stejní. S tím rozdílem, že RCH i SF si jdou svojí vlastní cestou a NIGHTFALL je následují. Podobnost slyším hlavně v kytarách a melodiích.

Jedenáctero písní, s jednoduchou ne však primitivní stavbou, posluchače umí zaujmout. Kytarové melodie pánů Hensleyho a Constantina se krásně doplňují. Chvílemi hrají oba to stejné, aby vzápětí každý jakoby spustil něco jiného a dohromady zní neskutečně bohatě. Tady si můžeme vzpomenout starou tvorbu Paradise Lost, kteří právě tímto byli nejkouzelnější. Jsem rád, že klávesy Stathise Cassiose tento kytarový tandem nijak nezahluší. Jsou používány s citem a v zájmu celku, kterému ve finále vévodí s až symfonickou bombastikou. Jörg Uken do bicích nemlátí jak urvaný z řetězu, drží se hlavně ve středních tempech, a tak atmosféra zahuštěného dark metalu může nerušeně působit podpořena silnou basou Stathise Ridise.

Nenechte se ale splést, že je „Cassiopeia“ nějak křehké album. Naopak. Síla, vzdor a temnota prosakují ze všech pórů NIGHTFALL. Myslím, že jisté oscilace k severskému melodickému death metalu také nejsou příliš vzdáleny pravdě. Nemyslím heavy sólíčka a sladké radovánky. Ne, spíš melancholie Dark Tranquillity prodchnutá ranou syrovostí Amorphis se silou toho nejlepšího z Amon Amarth společně z jižanským pohledem na temnotu tvořenou v čele z Moonspell a Septicflesh a ostatně i vlastní minulostí NIGHTFALL. Berte moje slova jako pomocnou berličku a pomůcku při představě, co nám dnešní NIGHTFALL na nové desce nabízí. Já totiž s původní tvorbou moc podob nenalézám. Trochu mi připadne, jakoby se kapela ztratila ve svých vzorech a leckdy tápe. Nehledě na to je ale „Cassiopeia" sbírkou skvělých písní, které dokáží jednomu zalést pod kůži. Narozdíl od mnoha zmíněných veličin.