Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightfell - A Sanity Deranged

NightfellA Sanity Deranged

Sorgh3.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Přichází podzim, proto se pojďme zase jednou vypravit do oblíbených luhů a hájů amerických. V tamní přírodě stále čekají nové bestie k objevení. Jednou z nich jsou ponuří Nightfell.

Kapelu tvoří duo Tim Call a Todd Burdette, kteří prošli celou řadou projektů a kapel. Z nich je asi nejznámější Timovo angažmá ve funerálních Mournful Congregation nebo možná blackmetalových The Howling Wind, ostatní už patří mezi málo známé artefakty. Nightfell jsou sice vedeni jako death/blacková kapela, ale z toho co jsem slyšel, se mi jeví, že hlouběji vycházejí z tradic amerických močálů, kde se v bezedném bahně mísí zdroje ponurých nápadů. V jejich tvorbě dominuje tíha, kterou s jistým uspokojením předávají dál. Je to forma jakéhosi chorého doom metalu, který se nezpovídá, nelká, ale temně hrozí a vyráží do útoku. Jako skryté bahnité vřídlo upouštějící krom horké vody i smrdutý plyn. Kdo nasaje, bídně chcípne na jeho břehu.

 

Tradice amerického lesního písničkářství slibuje silnou atmosféru a zajímavé melodie. Zejména ty, které jakoby vyvěraly ze samotné podstaty přírody. Platí to i u alba A Sanity Deranged, které si přímo říká o poslech během toulání lesem, kdy nás tlející srnka svým pachem vede přímo do lůna poznání, že vše zaniká a pomíjí. Naše kroky vede střízlivé, střední až pomalé tempo, které zvolna odměřuje čas a my si nemusíme dělat násilí, když se albem zvolna prokousáváme. Tenhle zpomaleně tekoucí proud černé, přírodní magie vyvolává přirozené množení myšlenek, které nejsou vždy úplně racionální. Kapela se snaží vyvolat jakési neuchopitelné fluidum, které člověka přesahuje, což se do určité míry daří. Rád se nechám svou fantazií vést, ale neztrácím přitom představu o přítomnosti. Album A Sanity Deranged člověka nechává stát nohama na zemi, ale hlavu mu přitom plní fantaskními představami lesního průvodu.  

 

Pochmurné stíny nad jednotlivými skladbami jsou zosobněním rubášů kryjících příjemné a zajímavé motivy. Pomalý tlukot bubnu by mohl představovat dohasínající srdce předčasně zasypávané květy melancholických melodií. Jde z toho na mě funerální nálada, snad proto jsou má slova košatá, samá kudrlinka jako na okraji parte. Album nemá výrazné milníky, které by bylo možné vypíchnout nad ostatní. Je emotivně vyrovnané a ať jde o skladby pomalejší, nebo ty trošku živější, náboj je povětšinou stejný. Úvodní skladba No Life Leaves Here nastolí staromilskou, neučesanou zvukovou masu, která víc než současnost připomíná časy minulé, nedokonalé a s odstupem času srdci blízké. Atmosféra vyvěrá z poctivého řemesla, kterému stačí ke spokojenosti základní souprava nástrojů a klávesy jsou považovány za zbytečné. Melodie nejsou kdovíjak opulentní, ale oslovují svou naléhavostí a upřímností. Život celé nahrávky balancuje na hraně gilotiny a konečná kapitola nikdy není daleko, avšak pokaždé když se zdá, že už už vydechne naposledy, dojde k novému, silnému impulzu a jede se dál.

Nightfell natočili několik pochmurných kapitol, které zapadají do alba amerického doommetalového lesnictví. V revíru je před bouřkou, stmívá se a zvěř zalézá do svých nor. Jen průvod bledých myslivců v gumácích se brodí močálem, nikdo neví proč.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 3.10.19 16:02odpovědět

Tak tohle mě chytlo okamžitě po prvním poslechu. Vidím to na dlouhočasovou posluchačskou záležitost.

Victimer / 3.10.19 10:15odpovědět

Dobré. Časem doufám, že ještě poroste. Tyhle záležitosti mám rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky