Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nocturnal Breed - Napalm Nights

Nocturnal BreedNapalm Nights

Bhut26.2.2014
Zdroj: mp3 128 kbps, promo od vydavatele
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Hudba je skvělá, svižná a poslouchá se vážně skvěle. Kdybych byl thrash metalovým srdcařem, označil bych ji asi za výbornou a bezchybnou.

Slávu sklízí znovuzrozený žánr thrash metal, za posledních pár let se vyrojilo x spolků, přísahající věrnost tomuto starému živlu. Existují však kapely, které jej uctívaly (třebaže v pozadí) od svých počátků až do dnes a právě jednou z nich je norská sebranka Nocturnal Breed, která v březnu skrze Agonia Records vydává novinku Napalm Nights. Celkově už jde o jejich pátý dlouhohrající materiál.


Thrash v rukou této kapely doznává trochu toho severského rázu, do nitra skladeb vmíchává black metalové přísady, které ve výsledku vyznívají hrubším dojmem. To není nic převratného a extra neobyčejného a možná právě proto je tato kapela de facto jednou z mnoha dalších. Jde totiž o poctivou dávku svižného metalu s ječivými vokály a důraznými riffy, který Nocturnal Breed takto dělají už od šestadevadesátého a zjevně na tom nehodlají nic měnit. Do svých nástrojů řežou stejně razantně jako před lety a dílo, které natočili, je jednoduše divoké a rozverné, tedy takové, které má kapela tohoto žánru vydávat. Napalm Nights vkusně pochytává všechny atributy, které jsou pro daný žánr typické, nebere si servítky a nerozumuje nad tím, zda-li to už bylo stokrát řečené, či nikoliv.

 

 

Co tedy od alba očekávat? Rozhodně ne žádnou inovaci, neosvědčenou recepturu a pouštění se do nerozvážného experimentování. Vše je řečeno jasně, srozumitelně bez skrytých podtextů a dvojsmyslů. Hudba je skvělá, svižná a poslouchá se vážně skvěle. Kdybych byl thrash metalovým srdcařem, označil bych ji asi za výbornou a bezchybnou. Takhle přitakávám, že jde o slušný kvapík, který potěší a jeho provedení je na vysoké hráčské úrovni. U desky se nenudím a nemám potřebu přepínat tu, či onu skladbu. Vše je dobře seskládáno a vymyšleno v adekvátním pořádku. Mohu vyzdvihnout i obal, kterými sice svým motivem nic moc neříká (krom korespondence s názvem a vědomím, že něco jako válka ve Vietnamu existovalo a že napalm nejen tam hrál jistou roli), ale v rámci žánru jde o dobře zapadající dílek puzzle. Prstem ukážu na logo, které se mi z celé obálky líbí nejvíce. Nejde ani tak o jeho tvar, jako spíše použití barev, které vskutku věrně vystihují železný materiál.


Dosud jsem se vyhýbal zvuku desky a to zejména proto, že formát, ve kterém album poslouchám, je prachbídný. Pokud vydavatel zasílá promo v mp3 kvalitě o hodnotě bitrate 128 kbps, je asi něco špatně. Nehraji si na žádného chytráka a velké eso mezi recenzenty, protože tak to vážně není, ale rád bych měl na stole adekvátní recenzentský balíček a ne odfláknutou verzi a vývar z originálu, když už mi jej někdo nabízí. Pokud se ptáte, co je na této mp3 nahrávce tak špatné, tak jde o to, že v případě grabování na 128 kbps už ve zvuku nerozpoznáte, zda je tento tón původem činel, nebo sykavka. Vše nepříjemně zurčí a ševelí nežádoucím a opravdu otravným způsobem. Pokud vydavatel hodlá zasílat takovéhle promo, tak to raději žádné. Újmu totiž utrpí i samotná kapela, jelikož jejich hudba je tímto stylem zprzněna a nedává vyniknout detailům, které se někde pod onou vrstvou syčení možná schovávají.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky