Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Noise Trail Immersion - Tutta La Morte In Un Solo Punto

Noise Trail ImmersionTutta La Morte In Un Solo Punto

Symptom31.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pro momentální nedostatek přiléhavých českých slov odhaduji pravděpodobné znění anglického sumáře na slogan typu "soul-crushing album".

Nedá se svítit, italská pětice avantgardních metalistů kupí noty do tak svůdných tvarů, že je těžké odolat. Noise Trail Immersion hrají intenzivní fúzi post-metalu a black-metalu s důrazem na krásně pokřivené harmonie. Více než desetiletá expozice kapelní zkušenosti se projevuje vytříbeným vkusem a hrou plnou intrik. Kdo zná mé hudební preference nebude překvapen, že tu jásám nad každým dalším zaskřípáním kytary, trefeným dávením do mikrofonu a celkovým náporem energií napěchovaných skladeb. Pro ilustraci dodávám, že se nacházíme ve zvukomalebných krajinách spojených se jmény jako Deathspell Omega či Dødheimsgard.

 

Jestli nahrávku něco výstižně charakterizuje, tak slovo chaos. Není to ale jako v jazzu, kde pět muzikantů hraje každý jinou skladbu zaráz. Tutta La Morte In Un Solo Punto vyniká jak jasnými hudebními myšlenkami, tak skvělou instrumentací. Většina skladeb je rychlá a úderná a není to dáno zneužívaným efektem ohlušujícího rachotu bubnů, tady se jimi umocňuje pocit neustálé zuřivosti. Občasné blastbeaty nejsou tak dominantní, aby přehlušily hru ostatních nástrojů a vokál. Ten plynule přechází z vyšší polohy blackového skřehotu do hlubších poloh deathového chrapláku a v obou případech pasuje výborně. Tíha kompozic pramení ze souzvuku všech nástrojů, ladění a koncentrace na komprimaci stěžejních motivů do krátkých celků.

 

Jsou nahrávky, které vzbuzují otázky nebo pochyby různého druhu. Zde není k podobným úvahám moc prostoru. Pátá řadovka je naprosto vyspělé a sebevědomé dílo bez nedodělků a šrámů na vizáži. Ďábelská jízda skrze odvrácenou stranu reality je s jedním přestupem vprostřed alba ve formě oddychové pětky Sogno A Sé Stante, která připomene, jaký fofr obsahují dvě čtveřice skladeb před a po této mezihře. Titulní píseň je umístěna na samotný závěr a není to jednorožec převyšující zbytek, plyne se stejným zápalem a trefně završuje dialog o odvěkém konfliktu mezi hmotou a duší.

 

Album by mělo obsahovat příbalový leták s varováním pro úzkostné povahy s chorobnými sklony k pozitivitě, že poslech může navodit nepříjemné stavy útrobní tenze. Co obal jen naznačuje, hudba kompletně dokonává a servíruje zhudebněné stavy vyšinutí o hloubce zející propasti neuspořádané lidské duše. Jelikož kapela nemířila na hlavy, ale žaludky posluchačů je třeba konstatovat, že neminula ani o centimetr. Přeji příjemný katarzní poslech.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky