Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nothing - Dance on the Blacktop

NothingDance on the Blacktop

Jirka D.7.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Nothing se opakují, ale to by problém ani tak nebyl. Nothing ale občas trochu pospávají, a v ten moment by potřebovali lehce nakopnout.

Nothing jsou z Philadelphie a my tady u nás na Echoes jsme zatím psali o obou jejich předchozích deskách, z čehož určitě cítíte lehkou ironii toho, že reálný dosah těchto snah končí někde v Bílých Karpatech. Je dobré to vědět a je dobré na tom stavět. Nothing jsou současně kapelou, která nahlodala náš Echoes vyhledavač, kam když napíšete „nothing“, nenajdete skutečně nic. Zkuste si to.

 

Nothing band

 

Od minulého alba Tired of Tomorrow uběhly dva roky, což je stejně krátce jako mezi prvními dvěma nahrávkami, a aby těch jistot nebylo málo, o vydání se opět postarali na Relapse Records. Stejnou jistotu pak představuje hudební obsah alba, kterým je rock zamlžený v shoegaze, bez zcela jasných kontur a postavený na základech noise rocku. Pokud jde o sestavu, krátce po nahrání kapelu opustil basák Nick Bassett (ex-Deafheaven), kterého nahradil zpěvák hardcorové kapely Jesus Piece jménem Aaron Heard. Takže aspoň nějaká změna.

 

Pokud jste se doposud s muzikou Nothing nesetkali, doporučuji vrátit se k naší recenzi předchozí desky Tired of Tomorrow (2016), kde pár užitečných slov najdete. Stručně - něco pro fanoušky My Bloody Valentine, měkčích Junius, Alcest v období pro levicové rádoby-intelektuály desky Shelter a podobně. Neboli snivá rocková hudba, která nemá ambice člověka nakopnout, ale spíš pohoupat na vlnách melancholie a odpočinku. Pokud snad z toho výčtu a přirovnání máte dojem, že se opakuju, tak ano, ale pouze proto, že se hodně opakují právě Nothing. A tentokrát ne až tak dobře.

 

 

Dance on the Blacktop je především deska s hnusným obalem, u kterého nevím, co má znamenat nebo co mi má říct, ale nelíbí se mi. Druhak je to deska, která v plné míře staví na minulosti kapely a tu více méně recykluje povedenějším i méně zdařilým způsobem. Album lze celkem snadno přijímat jako jeden klidně plynoucí a nijak zásadně nepulzující celek, jehož 43 minuty člověk může dělat cokoliv dalšího, dokonce i poslouchat. Jako kulisa je deska tím pravým. Jako hudební nahrávka, v níž by měl někdo snahu se pitvat, je Dance on the Blacktop průměrným shoegazingem s jasně danými žánrovými pravidly a minimem invenční práce. Navíc s dost nechutně ořezanýmzvukem.

 

Silnou stránkou kapely jsou jednoznačně lehce houpavé, kytarově plné a zpěvné pasáže, v nichž se snoubí silná melodika s nakřáplým zvukem kytary (kořeny v noise rocku nepopírá), které plynou se samozřejmostí všedního dne. Typickým zástupcem by mohla být skladba I Hate the Flowers, ale stejně tak i hromada dalších, které staví na stejném principu. Je jich dost, fungují přirozeně a spontánně, ale i lehce nastavovaně a tápavě (You Wind Me Up). Navíc je místy té pohody na můj vkus až moc, kapela působí hodně unaveně (Plastic Migraine), nebo dokonce až ospale (The Carpenters Son).

 

Jako logické rozřešení se samozřejmě nabízí to, že přesně tak album mělo a má znít a že přesně tak to kapela chtěla. V podstatě souhlas, v rámci žánru se něco takového očekává a jeho přísní vyznavači budou nejspíš víc než spokojeni. Pro mě je ale Dance on the Blacktop v mnoha ohledech slabším článkem diskografie Nothing a obecně albem, jehož silné stránky budou muset hledat jiní.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky