Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oak - False Memory Archive

OakFalse Memory Archive

Jirka D.21.12.2018
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KAR 154CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Oak jako zástupci norského prog / art rocku, kterým nechybí cit pro detail, ale současně mezi prsty uniká schopnost ukočírovat desku jako celek.

Norská kapela Oak má za sebou docela krátkou historii, v níž se jeden mezník jmenuje Lighthouse a ten druhý, aktuální, False Memory Archive. Na mysli mám samozřejmě jejich řadové desky, přičemž ta první, nahraná ve čtveřici, ještě nic moc velkého do světa neudělala, ale ta druhá, se sestavou zredukovanou na trio, se o něco většího bude pokoušet prostřednictvím žánrového vydavatelství Karisma Records. A to už by něco znamenat mohlo. Minimálně to znamená třeba to, že novinka doputovala k nám do redakce a že jí věnujeme pár hřejivých vět.

 

Zorientovaným posluchačům snad nemusím připomínat, že Karisma Rec. je vydavatelství zaměřené na současný prog rock a jeho nejrůznější podoby, a to především na prog rock norský, protože větší ryby si dobře střeží u KScope nebo Inside Out Music. Do tohoto schématu Oak docela dobře zapadají a na ploše téměř 55 minut přinášejí muziku silně ovlivněnou art rockem a vlastní touhou hrát umělečtěji, hodnotněji a pro náročnějšího fanouška. Tomu se podřizuje prakticky vše, a tak snad nikoho nepřekvapí, že False Memory Archive je stručně řečeno žánrovou deskou pro ostře vyhraněné spektrum posluchačů. Ostatním vstup na vlastní nebezpečí, což pravděpodobně platí i o vinylové edici nahrávky, kterou někdo napěchoval (opakuju, že album má 55 minut) na jednu gramodesku.

 

Oak band

 

Oak svou tvorbu staví na příjemnějších aspektech rockové hudby a jejich projev lze označit za harmonický (hlavně ve zpěvech), melodický a posluchačsky přívětivý. Především v úvodní skladbě We, the Drowned, ale nejen tam, je cítit jejich snaha posunout aranže od obyčejného rocku dál, zapojit piano, využít různé zvukové úpravy a editace, které ale v jejich podání působí lehce prvoplánově a teprve až v jednodušších skladbách (nejslyšitelněji v titulní věci) vychází najevo, že právě tam se jim dýchá nejlépe. Trochu mám z Oak pocit, že veškerá jejich složitost a uměleckost je hnaná lehce přes závit a teprve až v přímočaré pasáži, často podkreslené struhadlem akustické kytary, si vydechnou, že to cvičení pro publikum mají za sebou.

 

Zní to možná přísně, ale zhruba takový pocit z desky mám a s množstvím poslechů se jenom prohlubuje. Což samozřejmě nevylučuje, že na mnoha místech alba jsou ke slyšení povedené a výborně zvládnuté pasáže. Druhá polovina víc jak sedmiminutové Claire de Lune může být příkladem, klávesové harmonie jsou krásné, baskytara (pravděpodobně bezpražcová) prohodí skvělé sólo a posluchač dostává přesně to, co od podobné hudby očekává. Problémem desky je ale to, že tyto okamžiky jsou rozesety odděleně a že se kapele nedaří poslepovat je do ucelených a strhujících kompozic. Jako posluchač se pak cítím jak na houpačce, kdy po výborně zvládnutých dvou minutách přichází nemastné neslané pokračování, které může znamenat buď neúspěšnou snahu o cosi velkého, anebo prostě tápání jak dál.

 

 

Jiný pohled může nicméně vycházet z té pozice, že Oak celkově působí jako taková melancholická a lehce ospalá parta, a že jejich tvorba je prostě taková, jako když Riverside jedou na čtvrt plynu. Může to být účel a záměr a může to být prostě chyba u mě, že mám rád, když rytmika nespí a bez ohledu na počasí stále šlape. False Memory Archive je v tomto ohledu deskou pomalou, přísně poslechovou a možná lehce uspávající. Zkuste víc jak osm minut dlouhou Lost Causes, která vás pravděpodobně zaujme množstvím nástrojových stop, složitostí aranží, drobnými finesami a jejich nápaditostí, ale už vás asi nestrhne jako svébytná skladba. V tomto ohledu jsou Oak přesně z těch kapel, kde forma vítězí nad obsahem a kde se mnohem víc času mělo věnovat desce jako celku než jednotlivým detailům (byť jsou v mnoha ohledech skvělé). Chtělo to lehký odstup, asi tak to řeknu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky