Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem přijal nabídku napsat recenzi na desku Vintar od německých metalových vikingů Obscurity, neměl jsem sebemenší potuchy, jaký bič si na sebe pletu. Hlavním viníkem, proč mám víc jak měsíc skluz, je Vintar sám ve své obludnosti. Tím nechci popisovat dojem, nýbrž celkový rozsah, její velikost. Evokovala mi mnoho pocitů a tím prvním byla bezradnost. Vlastně ani po sepsání této recenze nevím, co si o desce pořádně myslet.

Desku uvádí a ukončuje černokněžnické zaříkávání. Po jeho úvodní části následuje kytarový part á la Amon Amarth a vokálové nasazení Heaven Shall Burn. Přibližně takovéto propojení v určitých kombinacích a modifikacích jdou spolu dál, ale zdá se, že ještě před půlkou jim dochází dech. Sem tam se objeví i nějaký pohanský motiv (Nebelwelt), naopak "Field der Ehre" mi evokuje línější verzi "Vi Åpner Porten Til Helvete" z dílny Carpathian Forest.

Ať se snažím, jak se snažím, nabývám dojmu, že svým uchopením a zpracováním nedává deska prostor popustit uzdu fantazii a vnímání a bez většího zaujetí skončí rychle, jak náhle začala. Posluchači se nenabízí nic neobvyklého. Celá nahrávka je úhledná, dobře zabalená, ale je to furt "jen kostka", souměrná, zcela pravidelná, jednobarevná a zcela bez pohybu.

Tematicky je Vintar pevně zaryt do tradičních starogermánských motivů se všemi mytologickými světy, bytostmi a tradičními příběhy. Stačí se podívat na seznam skladeb a je jasné, o čem a jak se bude pět. Na staré pořádky je nahlíženo jako na éru správného a jedině pravého, a proto by bylo fajn se k nim zase vrátit - zní mezi řádky z úst Obscurity. V důsledku se dá celkové uchopení pojmout jako vize symbolické jednoty opírající se o patřičnou sebereflexi spolu se odkazem na staré germány v podobě nové komunity. Pro ni zákonitě přichází prostor po ragnaroku.