Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak být epický a přitom nedbát na výraznou atmosféru jako prioritu? Jak být metalově zemitý a přitom netrvat na metalových klišé pravidlech? A jak si přitom všem experimentovat a nedávat okatě najevo, kterak jsem neobvyklý a schopný likvidovat zavedené formulky v otazníky v uších posluchačské obce? Jako jednu z variant je možné uvést, že by postačilo být členem španělské kapely Obsidian Kingdom. Jen tak se přiloudat odkudsi z barcelonské pláže s kytarou přehozenou přes vytahanou flanelku a mimoděk odehrát s rukou v bok a s výrazem mírného nezájmu svůj, ještě novotou vonící, debut "Mantiis". Ono to pořád má své kouzlo... Ten pocit překvapení, kdy z ničeho nic narazíte na kapelu, o které ve vaší společnosti nikdy nebyla řeč, a ta k vám přitom patří stejně jako ranní šálek kávy, nebo prostředníček uprostřed ruky.

Pravidla? Snad jen ty, které dovolují hrát si extrémní rock podle sebe. Obsidian Kingdom nekomplikují komplikované a nesnižují příliš nízké. Jsou přirození. Hladce proplouvají mezi žánry, aby z nich vyčníval jeden nejdůležitější - progresivně rockový (metalový) a děj se vůle boží, kolik je kolem prvků a vlivů. Nepočítejme je, stejně jako nepočítejme s tím, že je nezbytně nutné dbát na cokoli, co by mohlo znamenat být čitelný. Ne, "Mantiis" není deskou bez pravidel, jen na ně nepoukazuje a křečovitě se jich nedrží. Je svobodnější, než mnohé desky před ní a jde si svou cestou. A já si myslím, že se jí to docela daří.

"Mantiis – An Agony in Fourteen Bites", jak zní celý její název, je ve skutečnosti jednou, neustále se měnící skladbou, jen rozdělenou na čtrnáct dílů a čtrnáct názvů. Je podmračenou výpravou přítomností, kdy ve stejné chvíli poukazuje na složité pocity, ale také schopnost je uchopit z mnoha stran a nebát se je brát jen jako stín dnešní doby. Album nebudí jen dojem rezignace, kdy je stav mysli smířen s tím co má přijít. Je zamyšlené, mračí se schované pod okapem, protože déšť myšlenky stejně nesmyje a křičí do prostoru mnoho různých vět. Hudebně jsou Obsidian Kingdom především svěží, až potom zakabonění. Střídají vlídnější mimiku se zasněností v klenutých atmosférách, kterou tu a tam rozsekne hněv a rozčarování.

Pořád se něco děje. Tím, jak kapela vrství a proměňuje jednotlivé dílky, není rozhodně "Mantiis" deskou na pár poslechů. Je nahrávkou, která ihned zaujme, ale není tou, co si můžete snadno omotat kolem prstu a jejím jménem hlásat své bolesti. Obsidian Kingdom dali totiž světu s nadhledem odehraný kontakt s realitou, kterému musí člověk napřed porozumět, aby jej dokázal vstřebat a komentovat. A já si pořád nejsem jist, zda jsem zcela pochopil jeho odkaz, protože mě na něm neustále něco překvapuje. Co vím ovšem najisto, je přesvědčení, že tohle album je čisté a nezkažené. A na to já dám. Hledáte-li rozumný a ne nabubřelý progres v rámci rockové a metalové hudby, volte Obsidian Kingdom, mají vám co sdělit.