Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk by neměl dávat na první dojmy, byť mnohdy se k nim přes horskou dráhu dalších závěrů nakonec stejně vrátí. Deska Minds Led Astray polské kapely Obsidian Mantra vyšla už loni v listopadu, ale přišla k nám do redakce teprve nedávno, takže si docela dobře pamatuju svoje pocity, když jsem nevěřícně civěl na titulní malůvku a současně na metalové encyklopedii četl žánrové zařazení k progresivnímu death metalu. Pravda, staly se už podivnější věci. Nakonec ale ani tahle kaše nebyla tak horká - jednak vnitřek docela povedeného šestipanelového digipaku dopadl navzdory titulnímu motivu slušně (a to včetně bookletu), a jednak o žádný progresivní death metal nejde, takže zvýšené nároky lze v pohodě odložit stranou.

Obsidian Mantra jsou aktuálně trio, což docela dobře může stačit ve studiu, kde si Kacper Kajzderski přehazuje kytaru s baskytarou a do toho navíc zpívá (nebo něco na ten způsob), ale jak to funguje naživo, je samozřejmě otázka. Předchozí album Existencial Gravity (2017) i první krátkometrážní desku Burden Brought by Whispers (2015) kapela dala ve čtyřech, ale jak známo, časy i sestavy metalových kapel se mění. Nikoliv bez zajímavosti je potom skutečnost, že všechny nahrávky vyšly ve vlastní režii mládenců, což těžko říct, jestli odráží nezájem třeba i malých, nezávislých vydavatelů o kapelu (v případě aktuálního alba by to bylo s podivem), nebo naopak nezájem kapely o vydavatele. Nevím, neptal jsem se.

Zařadit death metal těchto Poláků si úplně netroufám, i když úvod desky jak kdyby vypadl ze starých Opeth. Podobnost je to ale jen přibližná, v dalším průběhu desky stále vzdálenější, byť úplně nezmizí a jistý její nádech zůstává (Circle of Mourners). Na muzice Obsidian Mantra mě ale nejvíc baví to, že se docela obstojně vyhýbá jednoduchým šablonám, což může znít až paradoxně při uvědomění si toho, že právě jako jednoduchá se jeví na první poslech. Kompozice jakoby neexistovala, vše se dopředu odvaluje v jakémsi music flow, ve středním až pomalém tempu, rozdělení na sloky a refrény téměř nepostřehnete, důraz je kontinuální a výsledek tak působí jako celkem jednolitý monolit. Album má díky tomu poměrně zvláštní a svým způsobem uhrančivou atmosféru, která na posluchače může působit stejně podmanivě jako využití repetice typicky u post-metalových kapel. Skoro se to zdráhám přiznat, ale minimálně u první půlky desky dokážu sedět téměř nehnutě a fakt poslouchat.

Vystřízlivění třeba jen částečné přichází s časem a je možná trochu s podivem, že jinak celkem krátká deska (43 minuty) nedokáže naplno upoutat celá. Vysvětlení lze podle mě hledat v tom, že skladby jsou si hodně podobné, vyjadřovací prostředky kapely dost omezené a logicky se opakující, takže co na začátku baví pro svou konzistentnost, v závěru začne nudit pro nedostatek nových impulzů. Což samozřejmě nemusí být hledisko se stejnou váhou pro všechny, protože si umím docela dobře představit, že někdo do toho vlaku nasedne na začátku a až do konce mu jeho trans vydrží. Kapela tomu jde výrazně naproti jak tím, co už jsem zmínil, tak třeba i volbou efektů na kytarách a jejich silně disonantní hrou, která zvláštně znervózňuje, ale současně upoutává (možná někde tady někdo hledá odvahu pro to progresivní řazení). Skladbám nechybí ani potřebný groove a soustředěný, příliš nepřerušovaný tah na branku, což mi vlastně docela vyhovuje. V důsledku je ta deska určitě lepší, než jsem si původně myslel, že bude.