Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznávám bez boje, že ten obal je docela kýč. Vlastně je to hodně kýč a když by to stálo jenom na něm, nalákat k poslechu vlastní nahrávky by mě nedokázal. To se naopak povedlo Peteru Kmecovi, což je jediný tvůrce a autor skrytý pod názvem Of Pale Sunset. Právě on se jednoho dne ozval, slovo dalo slovo a nakonec došlo cédo. To je svým provedením klasický čtyřpanelový digipak, s vloženým bookletem a plný tematicky podobných grafik a obrázků. Asi si umím představit, že se najdou fanoušci (možná fanoušci fantazy a možná někdo úplně jiný, těžko říct), které podobná stylizace osloví, osobně mi to přijde už moc načančané, moc surrealistické, prostě trochu v oblacích pro někoho, kdo je rád oběma nohama na zemi. A zhruba taková je i hudba.

Najít nějaké jednoduché přirovnání nebo jednoznačné žánrové zařazení, je v případě OPS docela problém. Jako první, co mě při poslechu napadlo, byl AOR s hromadou klávesových ploch, s pompou i patosem, prostě načechraná rocková peřina pro větší kluky. Jenže hned vzápětí si člověk uvědomí, že je tam i docela dost metalu a metalového vokálu v podání hostujícího Viliama Pilarčíka (Nevaloth, dříve Abbey ov Thelema), který otáčí kormidlo zase trochu jinam. Ostatně i domovská, nyní již neexistující kapela Petera Kmece Inner Response byl celkem metal, takže to cítění tam je a není se čemu divit. A navíc, zcela upřímně, Vilozofův metalový hlas je pokud jde o vokální projev to nejlepší, co deska nabízí, protože čisté zpěvy (nedokážu rozlišit, co patří Peteru Kmecovi a co jeho kolegovi z Inner Response Peteru Knietelovi) jsou slabé a místy opravdu hodně tahají za uši (Jump into the Stars). Ostatně je to pro mě jeden ze dvou největších problémů desky, přičemž tím druhým jsou bicí, které jsou pravděpodobně programované anebo strašidelně nahrané. Ať už je to ale jak chce, zní hodně lacině.

Jinak je hudba OPS rocková pohádka, při jejímž poslechu se nemůžu zbavit dojmu jisté euforie a pocitu všeobjímajícího štěstí. Jsou tak vedené kytary, s kupou vzletných sól, jsou tak vedeny klávesy, kterých je opravdu hodně, jsou tak gradovány kompozice, kdy finále je vyvrcholením se vším všudy (typicky v Colour the Grey). Celková atmosféra desky je vzletná, načechraná a podřizuje se tomu úplně všechno - nástroje, ladění, produkce, délka skladeb. Jedinou výjimkou je Vilozof se svým hlasem, což působí jak buvol mezi volavkami, ale paradoxně (jak už jsem psal), mě právě tahle místa nejvíc baví. Ten kontrast osvobozuje.

Viděno z odstupu je ale tohle album, na kterém prý Peter pracoval téměř deset let, v podstatě ztělesněný rozpor. Na jedné straně působí maximálně upřímně a sympaticky, na straně druhé zase naivně a v mnoha ohledech dost neukočírovaně. Je hodně znát, že za ním stojí jeden člověk se svými představami a - přiznejme si - i se svými sny, s nimiž není vždy lehké naladit na stejnou frekvenci. Na můj vkus je muzika na albu příliš patetická, zásadně jí chybí nápaditá rytmika a po celou hrací dobu se až příliš vznáší v oblacích. Ruku v ruce s tím jde i kompoziční práce, která sice vede k poměrně dlouhým skladbám, ale vlastní provedení nic nápaditého nepřináší. Typicky v hned v úvodní Fly Towards the There jeden vlastně neví, jestli to celé je myšleno jako nějaké hodně dlouhé intro, nebo regulérní skladba tvořená jednoduchým proudem hudebních myšlenek bez ambicí cokoliv komplikovat.

A v podstatě i tak lze přistoupit k poslechu - pokud nebudete chtít cokoliv komplikovat, bude deska fungovat jako příjemná atmosferická rockovka, klouzající po povrchu, celkem často pokukující po svých ideálech (třeba hodně Pink Floyd v Walking on a Rainbow), ale budiž. Dá se s ní takhle žít a dá se takhle poslouchat. Pokud ale budete chtít něco víc, začnete hledat v notovém papíře a budete koukat pod pokličku autorské invence a hráčského kumštu, pravděpodobně docela rychle vycouváte a vrátíte se ke svým jistotám. V podstatě to pochopím.