Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Of the Wand & the Moon - Your Love Can

Of the Wand & the MoonYour Love Can't Hold This Wreath Of Sorrow

Victimer20.12.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Návrat Kima Larsena a jeho Of The Wand And The Moon po dlouhých deseti letech se nese ve volnější a melancholičtější rovině.

Přiznám se, už jsem trochu zapomněl. A ani se příliš nezabýval myšlenkou, jestli nás ještě holohlavý vypravěč Kim Larsen a jeho neofolkové dítko Of The Wand And The Moon poctí dalším albem. Za svou pouť toho stačil říci dost a pohledem zpět se musí uznat, že výčet jeho velkých i malých nahrávek rozhodně stojí za pozornost. A je to hlavně tím, jakým způsobem uměl spojit pohanskou náturu s post-apokalyptickým prostředím skrze struny i ambient. Jaký svět si vytvořil a jak o něj pečoval. A jakým rukopisem zaujal a jak poutavé příběhy díky němu dokázal převyprávět. To by se přece zapomínat nemělo. Ale je fakt, že jsem jej podvědomě odstavil na vedlejší kolej a jeho úlohu převzali jiní, zejména pak temný dobrák Jérôme Reuter a jeho Rome.

 


Přes to všechno je stejně trochu s podivem, že se k povídání určeném Of The Wand And The Moon na Echoes dostáváme až spolu s jeho aktuální novinkou. Minimálně o předchozí nahrávce The Lone Descent (2011) mohlo padnout pár vět. Matně si pamatuji, že to k tomu snad i spělo, ale asi dostaly přednost aktuálnější věci (vždyť jsme základní kámen Echoes položili až další rok). Každopádně, ke Kimu Larsenovi a jeho pochmurnému písničkaření mě pojí zvláštní pouto spadající až do časů debutu Nighttime Nightrhymes. A mohou za to tehdejší články v zinech a magazínech oné doby a potom taky ideální příležitost si alba Of The Wand And The Moon pořídit u Epidemie Records. Schválně TAM zajděte na návštěvu, Martin Čech má v katalogu pořád dost Larsenovi muziky a najít lze i hodně dalších pikantností z neofolkového ranku.


O novém albu Your Love Can't Hold This Wreath Of Sorrow se obecně říká, že je atmosféričtější a ne tolik svázané post-apokalyptickými pravidly. To všechno je pravda. Ale taky je pravda, že to k podobné nahrávce už léta spělo. Larsen a jeho písně desku od desky rostly a nabízely širší objetí, přičemž se pořád držely základů, ta tma v nich stále vězela. Když ale slyším takovou We are dust z předchozího alba, jdou z ní vyloženě paprsky dobrosrdečnosti, naděje a radost. Novinka tuhle otevřenost a zdánlivé odložení temnoty naplňuje. Je to poměrně velký krok směrem k melancholičtější a přístupnější formě písničkaření. Dá se souhlasit i s tím, že Kim je mnohem blíž starému dobrému Leonardu Cohenovi, což by pro některé mohlo být pořád příliš ambiciózní přirovnání. Záleží, jak to kdo cítí. Ovšem ty stopy z původně rituálního prostředí vedou sem, do světa šedesátek a sedmdesátek minulého století.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ofthewand21.jpg


Že by se ale dal Kim Larsen na pochod za světlem, to zas úplně nehrozí. Řekl bych spíš za šlechetností a opravdovým životem, co dává a co taky bere. Za zkušenostmi, které nabyl a o kterých dnes vypráví. To ostatně platí pořád, Larsen je víc vypravěč než zpěvák. A pak je tu název alba, což rozhodně není výprava za lepším zítřkem. Spíš je to o pokusu se poprat s osudem, dát tomu při té rvačce víc lidskosti, ale ty chmury v hlavě stejně zůstanou. Asi už navěky. Jsou víc na pozadí, možná i na ústupu, ale vymazat je nejde.


Nové album je zvláštní v tom jak lehce z těchto tmavých míst umí vyplout a jednoduše zní v písničkách, které si pak do omrzení pouštíte. Tak dlouho až zjistíte, že nic není tak jednoduché jak se zdá. Najednou se díky zvukově nestabilním experimentům zase padá z hrušky. Až do čtvrté skladby máte pocit, že je svět Of The Wand And The Moon ve smíření a rovnováze, za okny představ je vidět krásně nostalgická a důvěrně známá krajina, ale pak se to celé zvrtne. Whispers of the Past, titulní věc a Let's Take a Ride (My Love) jsou opravdu moc pěkné věci, jako by se předbíhaly v tom, která dokáže víc uhranout. Až na ně skladba Fall from View vrhne rozvibrovaný ruchový stín nejistoty. Nic není růžové, to abychom na to náhodou nezapomněli, což se během alba děje pro jistotu častěji. Vždycky se ta nálada drápe směr vyklidněný obláček, kde se jenom sedne a sní si svůj sen, ale stejně rychle se zase padá na hubu. Však to z normálního života všichni známe.

 


Nové album Of The Wand And The Moon je plné krásných melodií, které drží pod krkem experimenty se zvukem. Plné hrsti melancholie a chuti se rozdat dostanou čas od času ťafku, tak je teď nastavená rovnováha této kapely. Jak mezitím rozkvetl autorův rukopis neukazují jen první tři skladby, ale taky třeba odlehčený folk popík Love Is Made Of Dreams. Pak taky jedna z písní, kterou si přehráváte v hlavě celý den - Nothing For Me Here, což je něco jako novoromantický neofolk pro pokročilé. Závěrečná Barbs Of Time je zas věrný odraz toho, že krása je včas přidržena na uzdě a i když z ní vyzní prakticky všechno, pod její maskou se to ošívá a podivně pne.

 

Kim Larsen si na desku pozval šestnáct hostů. Aranžmá, spousta různých nástrojů a hlasů dává na srozuměnou, že jsme v opravdové společnosti muzikantů. Na hudebním pikniku, daleko od samoty stanu a večerního ohně. Z tohoto pohledu Your Love Can't Hold This Wreath Of Sorrow na kořenech původního rituálu sice vyrostlo, ale zásadně nabylo na objemu. Symbolizuje danou náladu alba rukou bohaté instrumentace a nechává ji rozehrát jako malý orchestr. I komorní záležitost ve své podstatě může takto narůst, aniž by ztratila na svém tradičním vyznění. To si Kim dál střeží a dbá na něj, jen je to vše posunuto o pěkný kousek dál. Je dobře, že je zpátky, je to přínos po všech stránkách.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky