Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Officium Triste - The Death of Gaia

Officium TristeThe Death of Gaia

Victimer13.1.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Vše krásné a kruté, vše smutné i vyzývavé - vše na jednom albu. Officium Triste nepatří do starého železa, ale vzorně reprezentují doom metalový žánr.

Officium Triste jsou doom metalové legendy druhého sledu. Bez urážky. Nikdy nepatřili mezi hrstku vyvolených, ke kterým se dodnes vzhlíží a ozvěny jejich alb příjemně mrazí. Přesto vždycky platili za dobré společníky. Jenom stáli trochu bokem a přitom jako by nahodile nahrávali kvalitní desky, ke kterým je čest se vracet. I oni to v sobě mají. Ten dar, který povznáší zkázotvorný žánr pěkně do výšin. Doom metal neskomírá, ale žije krásným životem a jeho zahrady kvetou. A hrdě po nich kráčí také Officium Triste. Těla jsou vzpřímena, z mocného pohledu šlechticů jde respekt a ruce zdvořile kynou na pozdrav. Je radost vidět, že jsou zpátky a v kondici.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/officium%20triste%20band.jpg


Officium Triste jsou pětadvacet let na scéně a za tu dlouhou dobu nahráli jen šest alb. Zdobí je rozvážnější pohyb a možná nějaké rozmíšky a stagnace. Ty ale nechme historikům. Také jaký pak kvalt, když se hraje doom metal. Novinka vydaná po x letech se jmenuje The Death Of Gaia a je to ryzí doom metalová nahrávka. Podobné pocity jsem zažíval při nedávném comebacku jižanů Golgotha. Pravá nefalšovaná doom metalová vášeň a stará škola bez novot a moderních trendů. Jen dnešní sound, řezavě smrtící vliv death metalu, okrasné gotické klenby a hlavně silně podmanivá atmosféra vedoucí album po hlavní stezce. Slzy se při tom derou do očí, ranní mlha těžkne v údolích a mraky halí den, který vede naše kroky hustou alejí na místo věčného odpočinku. Berte to třeba jako hru, však naši potomci mydlící klávesnice od nevidím do nevidím by to jistě uvítali. Prostředí je nastaveno na level doom metal, račte vstoupit. Enter!


Já mám naladěno. Už si zbývá jen spokojeně sednout a kochat se přenosem do poloviny devadesátek. Nechat se vábit a nechat vedle sebe znít další skvosty tehdejší éry. Alba kapel jako Saturnus, My Dying Bride, nebo Paradise Lost. Nechat se jimi inspirovat a vložit do nich i kousek generace, která teprve dorůstala a šla na to více od hřbitova. Mám na mysli Shape Of Despair, Ahab nebo Pantheist, tedy ne ty ortodoxní funeralisty. No a to by mohlo stačit. Něco k pití? Ano a nejspíš víno, jeho usrkávání se bude hodit.


Cesta od debutu Ne Vivam (je pořád boží) je dlouhá a ten dnes oproti novince zní jako starý skučivý vichr profukující dřevníkem. Na jednu stranu se Officum Triste za ta léta moc nezměnili, na tu druhou je krásně poznat, jakých změn doznalo samo vyjádření. V tomto ohledu zní debut strašně neotesaně, ovšem stále kouzelně. On ten specificky archaický odér, který k nám skrz staré trámy pryští každým svým pórem, zkrátka má svou magii. Officium Triste to hrají na pocity "odjakživa", i když někdo by mohl namítnout, že v jejich případě přes ta různá období hibernace spíš "odjakmrtva". Ona jim ta léty prověřená poloha ležícího v rakvi ale spíš prospěla. Sil je na rozdávání, hlava odpočata, a tak si na pocity můžeme zahrát i dnes.

 


Ano, dnešní poloha kapely je více uhlazená, ale také prostorovější a celkově monstróznější. K doom metalu patří atributy jako ženský vokál, deklamace, smyčce, hrubý murmur, volnost i tíha, naděje i totální zmar - a všeho dostáváme plnými hrstmi i na The Death Of Gaia. Obal mi trochu připomíná kultovní období desek Shades Of God a Draconian Times, ale tím bych ty devadesátky už utnul a hleděl si aktuální formy. The End Is Nigh je ukázkový otvírák, který nás dostane do přímého střetu se zkázonosnou realitou. Jasně nejsilnějším dílkem novinky je ovšem následující World In Flames, nabušený kus valící se směsi beznaděje a nádhery v jednom chytlavém balení. Přesně na takových skladbách jsem kdysi ujížděl, nešlo od nich odvrátit pozornost. A ujíždím i dnes, protože pálí i hojí rány víc, než vše ostatní.

 

Sváteční varhany v Shackles nechávají téct tuhle pomalou věc přímo chrámem, voda je čistá a svěcená, není to bahno a špína z močůvky. Je to smutný pohled ikon shlížejících na nás z podstavců a jejich viditelný dech na oknech. Chtěli by obživnout a varovat nás. Zmíněná monstróznost jde nejvíc z ponuré, málem na místě stojící The Guilt, kde dostává největší prostor ženský vokál. The Giult je surová tíha. Taková, co nelze unést, něco, co vážně bolí a nutí ohýbat hřbet. Provinění a věčné zatracení. Klišé? No a co! Oproti pocitu viny je následující Just Smoke And Mirrors hotová procházka růžovým sadem. Nakoplejší záležitost s nadějí po kapsách a třeba nový začátek po nepovedené životní epizodě. V podobném duchu pokračuje i trochu tvrdší Like a Flower In The Desert, ale konec alba je věnovaný hutné rozjímavosti. Losing Ground není veselá věc, všechny naděje byly plané a světlé zítřky pohltila slepota. Už zase ztrácíme půdu pod nohama...


Je to doom metal, žádná veselka. A povedený doom metal, který snese ta nejpřísnější měřítka. Návrat Officium Triste má svou vážnost a The Death Of Gaia přináší vymodlené uspokojení. A taky potvrzení, že tahle kapela nadobro nezaklepala bačkorama, že je to pořád baví a že jsou schopni nahrát desku, která je neposílá do kytek nebo pod ně. The Death Of Gaia je naopak albem, které ukazuje, že Officium Triste mají pořád fištrón jak nás rozesmutnit. Téměř ideálně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky