Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po Sorceress jsem nad Opeth takřka zlomil hůl. Ani po třech letech jsem této desce nepřišel na chuť. K novince jsem proto přistupoval velice opatrně. Zatímco dříve jsem neváhal a každou desku Opeth si napřed koupil a pak teprve přemýšlel, jestli se mi líbí či nikoliv, Sorceress mě vyškolila a In Cauda Venenum jsem poslouchal ze začátku pouze online. Po krátkém čase mi ovšem docvaklo, že In Cauda Venenum je opět Opeth s velkým O, a stará láska rozhořela novou vášní. Jakožto milovníku metalovějších desek Opeth, jsem si ani za ty roky nezvykl na Opeth rockové a stále vyhlížím razantnější a tím pádem i rozmanitější polohy, kterých byli Åkerfeldt a jeho parta schopni. Novinka mi rozmanitost a rytmickou razanci dává do sytosti. Je vidět, že se Opeth ve svém stylu dokonale zabydleli a opět hledají cesty ven a tím svoji tvorbu nesmírně obohacují.

Novinka vyšla jak v anglické verzi, tak i ve švédské. Švédskou beru pouze jako zajímavé zpestření. Je po všech stranách totožná, liší se jen jazykově. Vybral jsem si proto jen anglickou, která Opeth sluší víc než mateřština. In Cauda Venenum pokračuje tam, kde skončila Sorceress, jenže je jiná. Lepší a energičtější. Tempo většiny skladeb tepe, neusíná na vavřínech. Rovněž se liší stopáží, která se svými takřka sedmdesáti minutami není ničím snadným pro plné obsáhnutí. Oproti deskám z post metalového období je novinka bezesporu nejmasívnější. Intro, které svojí filmovostí připomíná dílo Jeana Michela Jarre, uvede nepřipraveného posluchače před hard rockovou pecku Dignity. Ta, poháněna mohutnými sbory a mluveným slovem, je otvírák jako hrom. Po ostřejším úvodu se příjemně ztiší a představuje Åkerfeldta jako výtečného zpěváka, který si může dovolit takřka všechno. Ostatně v čistém hlasu boří všechny své hranice. V klidu si jede do hloubky, z toho použije fistulky či silný bardský projev. Zcela kacířsky mi připadne, že jeho geniální growl najednou není potřeba. Vše je takové, jak má být.

Nutno vytáhnout výtečnou práci s akustikou, dynamikou i stylovými přemety, kdy se vše děje s grácií. Někdy máte pocit, že vám Opeth hrají v obýváku, tak niterně a tiše zní, a najednou jste v obrovské aréně a neslyšíte nic jiného, než rockové hradby. Největší dobrodružství přichází s šestou hitovkou Charlatan. Ta znamená předěl mezi první a druhou půlkou alba, ale taky ukázku nového směřování. U Opeth bylo vždy evidentní, že posluchač nedostane nic zadarmo a že nádherných melodií se mu nedostane, pokud se neponoří pod povrch. Výjimkou může být Lovelorn Crime, která patří mezi nejkrásnější z desky, a přitom ji snadno přehlédnete. To samé Universal Truth… Klidně by mohla být na Damnation. Tváří se jako pouhá kráska bez hloubky a cíle, ale jak plyne a zlomí se tempo a nastoupí jazzový dravec v podobě metliček a dramatické výstavby. Z laciné kočky je mocná královna s takřka metalovým drajvem. Jazz se v košaté tvorbě Opeth zabydlel stejně jako jistá filmovost. The Garroter je oříškem, který když rozlousknete, budete tančit v rytmu spolu s rytmickou sekcí Mendez - Axenrot. Mendez dostal vůbec velký prostor. Jeho basa je skvostem a víc není důležité dodávat. Už dávno nejsou Opeth postaveni pouze na kytarovém kouzlení. K němu neodmyslitelně patří i čarování klávesové, respektive hammondkové. Svalberg své už dokázal na Pale Communion, ale až nyní se pustil bariér a šíří kreativního umění posunul Opeth do zcela nových sfér.

Všechny skladby na In Cauda Venenum jsou vynikající a v každé se dá při každém poslechu najít něco nového, co vám doposud unikalo. Začátek desky představuje nastolenou cestu, po které mají Opeth dekádu vykročeno. Nejpozději od půlky se začnou dít věci dříve netušené. Uctívám Continuum, ale dech se mi zastaví v závěrečné All Things Will Pass. Úžasná epická kompozice směřuje ke svému konci, u kterého vydechnete a uvědomíte si, že nastal okamžik, který dal smysl nejen skladbě, ale celému albu. V momentě, kdy Mikael protáhne tklivě a tázavě: I am you, you am I a pak opakuje: If everything ends, Is it worth to turn back home again?  se mi láme srdce. Tehdy si uvědomuju, že nechci, aby to celé skončilo, a nemůžu se dočkat, až do příběhu opět vstoupím…

In Cauda Venenum možná není vrcholem tvorby Opeth, ale mezi nejsilnější desky diskografie se zřejmě zařadí. Už jsem měl strach, že Pale Communion bylo pouhou náhodou a že je po Opeth veta. Kapela se krásně usadila ve svém směřování, proložila je výtečným muzikantstvím a krásně průzračným zvukem. Už si nemyslím, že Opeth nejsou prog/rockovou kapelou. Retro hrátky nastolené Heritage zde dostávají na frak. Na In Cauda Venenum se srazila minulost se současností, se kterou jde ruku v ruce i nastínění směru, který je možno čekat příště.