Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
P.H.O.B.O.S. - Bleaker Beater

P.H.O.B.O.S.Bleaker Beater

Victimer27.8.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: P.H.O.B.O.S. na svém pátém albu drtí psychiku bez kytar a předvádí hustou elektronickou abstrakci, která opravdu bolí.

Hlavou létají různé myšlenky a patří k nim i ty nedobré, ubíjející. Duševní exkurze na samý okraj zdravého rozumu, jakýsi rozbor nahromaděného stresu. Rozklad toho dobrého. Zhruba tyhle pocity se mi honí hlavou u poslechů kteréhokoliv alba P.H.O.B.O.S. Jejich diskografie jich nabízí celkem pět. O této francouzské kapele jsme už ztratili pár slov v rámci recenze předchozího alba Phlogiston Catharsis. O tom, jak by šlo chápat jejich tuhou industriální hudbu jako spojení Red Harvest a Blut Aus Nord, kdy navíc se druhými jmenovanými spolupracovali v rámci split alba Triunity (2014).


Musím se přiznat, že jejich poslední práce mi prošla mezi prsty a ani nevím jak si to vysvětlit. P.H.O.B.O.S. mám totiž opravdu v oblibě. Jejich destrukce jakékoliv naděje sice činnosti srdce příliš nepřidá, ale je to přesně ten typ muziky, po kterém sáhnout, když je chuť na něco apokalyptického a přitom těžce industriálního. Ale není doom jako doom a spolu s albem Bleaker Beater ho berme víc pocitově než stylově. Tohle album je tvrdá elektronika, nikoli metal. Což však nijak nemírní bolest, kterou vyvolává.

 


Dnes už jen dvojice přistoupila k zatím poslednímu albu jinak. Pokud minulé čtyři řadovky hoblovala kytary a těžila z jejich síly, dnes na ně rezignovala a podřídila vše elektronice. Samozřejmě, jak je u P.H.O.B.O.S. zvykem, v řádně hustém a neúprosném provedení. Kapela svým způsobem dál zůstala věrná industrialnímu doomu, jen na něj pohlíží čistě elektronicky, bez strun a živých nástrojů kompletně. Bleaker Beater, to je osm skladeb těžké, líně se plazící elektronické hmoty. Směs tvrdé elektroniky, industrialu a dubu. Jednou z otázek, které si na konci recenze zodpovíme bude, jestli P.H.O.B.O.S. kytary chybí nebo nikoliv.


Najednou jsem pocitově docela blízko kapelám jako Nadragea nebo Human Vault, které se mnou cvičily svou temnou, nihilistickou elektro masáží loni jako proma od Aliens production. Najednou je to znovu tady, ta přítomnost plazících se sonických výlevů, úmorně tupých a přitom bodavých temp. Už Pyrocene Antibodies, první skladba alba s bědujícím chorálem, nabízí spojení post-doomové avantgardy, které je někde v šedé kůře mozkové napojeno na Blut Aus Nord (nebo Yerûšelem), ale zároveň je vedeno víc do typického dark elektronického prostředí. O což se, i přes dubové hrátky, snaží následující a také přitažlivá Haemophiliac Stomp. P.H.O.B.O.S. se vměstnali hluboko do drsné a bezútěšně programované kabeláže, odkud je k živým nástrojům opravdu daleko.


Kapela se zavrtala do tuhých, nevětraných elektro konstrukcí, které systematicky boří naděje na větší oživení. Tohle slovo prostě není ve slovníku alba Bleaker Beater. P.H.O.B.O.S. sestupují skladbu od skladby níž pod povrch a dolují jen tučné strojové hudební koma. Pokud ještě třetí věc Basalt Ganglia nabídne malý motiv k nadechnutí, dál už to jde opravdu ztuha. Hyperkalem Pathogens má tak pomalé tempo, že se málem zastaví a zhroutí se. Pokud na albu zůstává pachuť doomu, je to právě tato skladba, co ho v podobě jeho dekonstrukce vrací do hry. Nezastaví se ale nic, P.H.O.B.O.S. zesílí tlak a servírují Procollapsolog. Solve et Coagula bych si rád představil s kytarou, tahle skladba to nabízí přímo na podnose. Rychlost minimální, to zrůdné leze na povrch a strojničení pro změnu na maximu. Kapela je už po krk na území, kde si můžeme říct, že ty kytary prostě chybí. Mně tedy ano. Už jsem z té stereotypní, prasácky zatuhlé syntetiky v mrákotách a chci se pohnout aspoň o krok. Jak lze ale předvídat, snadné to nebude. Granulahar Toxin dál prohlubuje to, na co právě umírám a východiskem je tedy rytmická zlost na závěr, Beta Blocker. Možná bych na albu ocenil víc takových věcí, tak je jeho poslech dost o nervy. O což ale jde.

 


Pár slov závěrem. Metalovější P.H.O.B.O.S. jsou mi blíž, než ti čistě elektroničtí. Bleaker Beater je docela silná káva a člověk si musí nechat na zpracování podobně těžké hmoty místo. I přes to, že si myslím, že mám v tomto směru padla, ve mně zatím poslední deska francouzských strojníků nechává mírné rozpaky. Ubíjí famózně, ale beru ji víc jako specialitku a přesun doomového kolbiště na jinou úroveň. Jinak volám po syrovějších a zatěžkanějších P.H.O.B.O.S.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky