Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pačess / Bára Basiková - Katechi2mus

Pačess / Bára BasikováKatechi2mus

Bhut20.5.2026
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Pivovarnický cech snoubící se s básnickou rétorikou zabalený do vzletných melodií, pestrých momentů a metalových jistot.

Edukace pokračuje. Osobní rozvoj roste, tedy pokud o něj sám každý za sebe stojí. K mání tak je Katechismus dvojka, lépe a přesně řečeno Katechi2mus. Předkládá nám jej osvědčený duet Pačess a Bára Basiková. Kooperace, která našla své uplatnění a zapustila zajímavé kořeny pro poutavě vykvetlou rostlinu, kterou můžeme směle a metaforicky nazvat lilií. Jakkoliv jsem měl k minulému dějství určité výhrady a dodržoval si odstup – nechci říct nadhled, protože to by mi přišlo příliš nabubřelé – zkrátka jsem si držel určitý distanc, který v průběhu dalších dní, týdnů, ba i let měnil svou podobu a vzdálenost. Ustálil se však tam, kde jsem jej stanovil od samého začátku, a tedy v takřka jasném středu. Nabídka pokračování, jak už názvem, tak i obalem, vyvolává předtuchy, které podsouvají domněnky, že půjde ve výsledku o totéž. A je tomu skutečně tak? A pokud ano, je to špatně? Zkusím se na to podívat svojí hlavou.

 

Katechi2mus přišel s odstupem dvou let, ačkoliv skladby na něj se rodily takřka obratem po vydání jedničky. Vše má své procesy, dobu zrání a nutné časové nekompromisní ohraničení. Návaznost na dílo minulé je jasná a definovaná samotným vzezřením, což je na jednu stranu fajn a velice efektní krok. Přesto bych si přál mít booklet bohatší třeba o fotky, ale to je ve výsledku nepatrná věc. Stránky jsou totiž plné textu, a to nejen toho, který se zpívá, ale i toho doprovodného, který vysvětluje podstatu a smysl konkrétních skladeb, včetně těch instrumentálních. A to je, prosím, přesně to, co mám rád. Nadstavba, rozhled, širší pojetí. Není to jen o písničce a jejím textu, ale i o komplexnějším poznání. Každý si pak sám doma může hlouběji probádat témata a motivy, o kterých skladby pojednávají. Ale protože osobně hledám vždy ještě další střípky, tak ve zvolených barvách obalu vidím paralelu k popravě Bakuse, tedy černou a krvavě rudou. Ale třeba jsem našel něco, co nikdo dosud netušil. Ostatně současnost je plná dezinformací, domněnek, konspirací a dalších hovadin, tak proč si jednu neškodnou nepřihodit, že…

 

 

Důležitá pro mnohé čtenáře a posluchače bude stejně spíše hudba samotná, protože i když můžeme mít sebelepší koncept a myšlenku, tak uchopení muzikální může velice snadno ztroskotat i přes sebeušlechtilejší záměr. Na té hudbě to stojí i padá, jakkoliv jsou literární podklady pevné a zajímavé. Teď to myslím samozřejmě v nějaké obecné rovině, nikoliv vyloženě v souvislosti s nahrávkou Katechi2mus. To jen pro pořádek, aby někdo nečetl mezi řádky slova, která dosud nikoho vlastně nenapadla. Nuže, hudební složka pokračuje, ale rozvětvuje se. Místy vykvétá a je křehká, jindy se pevně drží statného základního kmene. V rychlém sledu lze snadno říci, že oproti minulé nahrávce je novinka bohatší, respektive košatější. Přesto se od ní nevzdaluje a neutíká daleko od svého předchůdce. Takže pokud jsem minule hovořil o příjemném průměru a občasném zmatení mého ucha jakousi zaměnitelností či šablonovitostí, tak tentokrát si lze určitě hlouběji popovídat o rozmanitosti. Přesto tu máme, řekněme, klasické skladby s typickým písničkovitým průběhem a nutno dodat i hitovým podbarvením. Může za to variabilita zpěvů i instrumentů a celkově barvité uchopení kompozic skladeb. Důležité jsou melodické linky, které zpestřují každou skladbu po svém a vytvářejí v prostoru zajímavé prostředí a do paměti zasekávají střípky chytlavosti. Zajímavostí je, že tyto dojmy nabývám až po x-tém poslechu, jelikož ten první mi přišel příliš plochý. Ale odsuzovat nahrávky po prvním poslechu je někdy příliš příkré a zbytečné. A když cítím, že ta hudba má v sobě víc, chce to prostě hlubší soustředění, a právě Katechi2mus něco takového vyžaduje.

 

Nerad bych hovořil o jedinečné nebo vrcholné skladbě, ale mimořádná určitě je. Na mysli mám song Na Spravedlnosti, který nabízí propracovanější strukturu nejen co se hostujících vokálů týče, ale i vzhledem ke své délce (kolem 11 minut) předkládá zajímavý průběh, který nenudí a celou nahrávku pestře dozdobuje a vytváří v ní ostrůvek něčeho vyčnívajícího. Ačkoliv ani tento termín není zcela vhodně zvolený, jelikož skladba skvěle udržuje soudržnost alba jako celku, takže to má všechno de facto stejnou úroveň. Tím se tak nějak krkolomně snažím podsunout verdikt, že jde o poutavý materiál, který nedá nic zadarmo na první dobrou, ale potřebuje trochu času a nějakou studii, přesto je však kompaktní a ucelený. Líbí se mi i fakt, že každá skladba obstojí i jako solitér a lze ji libovolně vytrhávat z kontextu alba. Cítím z toho vesměs silnou nahrávku.

 

 

Přes to všechno, co jsem výše napsal, a jak jsem album postupem doby navnímal, jej v kontextu celé diskografie Pačess nedokážu postavit na vyšší příčky. Otázkou je, jak vlastně takový žebříček uchopit, jelikož každé album má jiný příběh, jinou strukturu a vývojový stupeň. V takovém okamžiku pak jednoduše promlouvají osobní preference. Komu tedy sedí tato (hloupě řečeno) jednodušší forma písniček, ten Katechi2mus ocení jistojistě dostatečně vysoko. Kdo však jásal u vzletnosti a propracovanosti melodií Absolutna či Poupěte, nebude sdílet tak velké nadšení, ačkoliv si své silné momenty zaručeně najde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky