Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Paradise Lost - Faith Divides Us - Death Unites Us

Paradise LostFaith Divides Us - Death Unites Us

Jirka D.28.9.2010
Zdroj: CD (# 9979402)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Našláplá deska od začátku do konce, plná energie, elánu a dobrých nápadů, které, jak se zdá, nedocházejí ani po dvaceti letech fungování.

O poslední desce anglických šlechticů gothic metalu Paradise Lost tu zatím nikdo nenapsal ničehož nic. A jelikož je dnes právě jeden rok od jejího vydání, myslím, že taková menší narozeninová oslava formou krátkého povídání bude vítaným dárkem pro všechny zúčastněné. Někdy ten čas letí strašně rychle...

 

Paradise Lost jsou kapelou, která dokáže na jednu stranu vytvořit díla takměř nesmrtelná, ke kterým se i po patnácti letech od vydání vrací spousta fandů, a o kterých se zmínit v recenzi, článku nebo prostě kdekoliv znamená být v obraze, mít přehled a dobrý vkus; a na stranu druhou se v jejich diskografii najdou kusy slabší, průměrné, stojící tiše a skromně v mé sbírce vedle svých silnějších brášků. S kvalitou alb je to u Paradise Lost trochu jako na horské dráze – jednou jsi nahoře, jednou zase dole a pak chvilku někde uprostřed. Najdou se mezi námi určitě tací, kterým tato oscilace nevyhovuje a kteří už nad P.L. zlomili hůl. Pro jiné to zase může být trochu dobrodružství, s lehkým mrazením v zádech očekávají novou desku a buď přijde očekávaná euforie a nebo mírné naštvání se.

 

Zatím posledním kouskem v už hodně rozsáhlém pořadí je pralinka s dlouhým názvem Faith divides us – death united us, jenž vyšla dva roky po In Requiem, albu, které bylo přijato s lehkými rozpaky, ale ruku na srdce, dá se na něm najít pár zajímavých míst a dnešní hromada rádobygothic kapel by se i z téhle desky měla co učit. Dnešní recenze se týká běžné edice, kterou jsem si pořídil, limitovku k dispozici nemám. První pochvala se týká zpracování a vyvedení celého bookletu. Decentní černošedá úprava pěkně koresponduje s pesimistickým obsahem textů, ideální podzimní kombinace pro smutné povahy. Měch, teda pardon mnich na obálce je dřevořez Hanse Holbeina, ml. z roku 1538, který je součástí ve středověku oblíbeného alegorického cyklu Tanec Smrti (angl. Dance of Death, franc. Danse Macabre - pro zájemce více ZDE). Jinak budiž uvedeno, že tvůrce obálky si Holbeinovo dílko drobátko upravil. Uvnitř bookletu se kromě textů a promofotky členů kapely skrývá ještě trocha umění v podobě Čtyř jezdců od Albrechta Dürera a Hořící knihovny v Alexandrii – detailu rytiny z Norimberské kroniky.

 

Po hudební stránce dostaneme naservírovánu tři čtvrtě hodinovou porci o deseti chodech, které, ač připravovány z podobných ingrediencí, mají každý svou osobitou příchuť a vůni. První důležitý poznatek je jiný zvuk nahrávky, který se oproti předchozím deskám drží ve větších hloubkách, kytary jsou posazeny do hrubších a říznějších poloh, jsou plnější a vytváří hodně hutnou atmosféru, která by nejednoho odolného jedince uvrhla do mírné deprese. Do kontrastu k tomuto se staví nádherné refrény a kytarová sóla; najednou se ocitnete kdesi ve výšinách, díváte se do nebes  a vše okolo zkrásní. Právě tato melodičnost je asi nejsilnější zbraní alba, skvělé kytarové party podpořené akorátně údernými bicími a charismatický Holmesův hlas dokreslující perfektní výsledek, který dává zapomenout jakýmkoliv pochybnostem o upadajících kvalitách Paradise Lost. Nevím, jestli na tomto místě má nějaký smysl rozebírat jednotlivé songy. Každý má své kouzlo, je třeba si je poslechnout a zaručeně nezůstane u poslechu jednoho. Snad jen vyzdvihnu některé obzvláště povedené, mezi které lze jednoznačně zařadit titulní píseň Faith divides... a potom Last Regret, kterou mám nejradějii. Začíná v pomalejším a klidnějším tempu, v refrénu zrychluje, je krásně houpavá, zasněná a melancholicky smutná. Skvělou práci v ní odvádí bubeník, jehož kopáky na pozadí dávají písni pevný základ, na kterém zbytek kapely staví uchvacující div hudební architektury. Výborná píseň, výborná hitovka, výborná práce! Mezi další parádní kousky bych zařadil I Remain, As Horizons End a Living With Scars. Ale jak už bylo řečeno, v každé skladbě lze najít něco zajímavého, stačí oddat se rozkoši hledání a objevování – tak jen s chutí do toho!

 

Skladatelské duo Holmes & Mackintosh opět dokázalo vytvořit výbornou desku, kterou navrátili Paradise Lost na výsluní gothic metalu (byli-li snad někdy sesazeni) a vyvrátili pochybnosti o upadajících kvalitách  tohoto žánru. Mnoho kapel možná směřuje střemhlav dolů do hlubin a nebo průměrným kýčem ještě z blátivých hlubin nevystrčilo ani hlavu, ale tihle matadoři vytáhli ze své bonboniéry, vzpomenu-li na F. Gumpa, vynikající pralinku z té nejlepší čokolády.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky