Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pelican - Flickering Resonance

PelicanFlickering Resonance

Jirka D.22.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Kopec žánrové nudy. Anebo taky recenzent mimo cílovou skupinu.

Když začnete prohledávat naše stránky a hledat něco ke čtení o americké formaci Pelican, najdete především dvě recenze. Psali jsme o desce Forever Becoming z roku 2013 a pak o té předchozí, která v roce 2019 vyšla pod názvem Nighttime Stories. Obě dostaly docela pochváleno a obě měly společné to, že vyšly na takovém řekněme kultovním (s.r.o.) labelu Southern Lord Records. Byl to dost dlouho hezký domov Pelican, do něhož přešli ze svého prvního, taktéž docela kultovního (taky s.r.o.) domova Hydra Head. Všechno kolem Pelican je vlastně takové hezké a pozitivní a nebojím se napsat … ehm kultovní, že si vlastně říkám, kde je tentokrát chyba.

 

Pelican band

 

Jestli je to tím, že se instrumentální post-metal jako žánr už dávno vyčerpal (což tvrdím já a tvrdím to dlouho), anebo třeba tím, že jsem se vyčerpal já jakožto konzument instrumentálního post-všeho (to tvrdím taky dlouho). Těžko říct, ale obecně si troufám napsat, že naplnit zajímavou muzikou přes padesát minut instrumentálních emocí, pro které je k dispozici pouze velmi omezená hrací plocha s vlastně takovými jednoduchými až triviálními pravidly, je strašně těžké. A že to, co bezchybně fungovalo někdy před patnácti dvaceti lety a mělo nespornou výhodu momentu překvapení, dneska svůj hvězdný okamžik hledá mnohem složitěji. A že i kapely, které tenhle žánr definovaly, utvářely a dnes o nich mluvíme jako o ... ehm kultovních (radši nic…), tak to mají těžké. Pelican nevyjímaje.

 

Nová deska Flickering Resonance je v pořadí sedmá řadovka a nevyšla ani na Hydra Head, ani na Southern Lord, ale na mně neznámém, podle některých indicií politicky angažovaném labelu Run fo Cover Recods. Má osm skladeb, přes padesát minut, docela plochý a nedynamický zvuk a řekl bych, že plyne tak nějak bez překvapení, skoro až nudně. Dvě kytary jedou v krásném zápřahu přesně tak, jak byste čekali a někdy možná ještě o něco efektněji. Klidnější polohy jsou střídány těmi razantnějšími, což byste taky čekali, ale za sebe bych doufal, že to bude víc. Že příprava bude trpělivější, vyvrcholení vzletnější a že to vlastně připomíná spíš takovou během let zaběhanou, předem domluvenou, klidnou, domácí soulož rutinu. Vzbouřené emoce se během poslechu prakticky nedostavují a místo pořádného mořského příboje je to spíš jen lehce zvlněná hladina, ze které sem tam vyskočí taková hezká, učesaná, docela neškodná vyšší vlnka.

 

Osm skladeb nahrávky plyne docela samozřejmě a přirozeně, ale nabízí jen málo záchytných míst a myslím, že když bych vám náhodně vybral několik krátkých pasáží napříč deskou s úkolem „najdi pět rozdílů“, měli byste problém. Osobně ho mám. Nerozeznávám jednotlivé skladby a nacházím jen málo impulzů, které mě vytrhávají z klidu kulisového poslechu, což si vlastně říkám, že není žádná velká pochvala. Od poslechů, které následovaly někdy během jara a léta krátce po vydání, jsem si dal pauzu a s odstupem jsem zkusil druhý pokus, což žádný výrazný posun nepřineslo. Pelican vzor 2025 mi přijdou možná unavení, možná jen rutinní, ale především velmi neinspirativní. Formálně je to samozřejmě fajn deska, na níž bych těžko hledal chyby proti bontónu. Ale jako posluchač tvrdím, že je to kopec nudy, který si umím představit třeba jako tichý hudební podkres pro návštěvu tchýně. Ale že bych to poslouchal cíleně, nahlas a se zájmem, to si představit neumím. Chyba bude nejspíš u mě.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky