Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představte si totálně ujetou partu z Madridu, která si vás pozve do rychlíku a nechá dívat se z okna. Vlak jede rychle a krajina se míhá. Ten vlak s vámi projíždí poměrně dost různorodou krajinou a co mrknutí oka, to trochu jiný odstín krajiny. Projíždíte městem, poli, ale i pralesem a mezi skalami. Stále se vše mění, kapela se tomu směje, je to v jejím rytmu, jsou na to zvyklí. Trochu centrifuga? Nojo, na to vlastně nemusíte být zvyklí. Tak na chvíli zpomalíme a probereme si to.

Že se Pervy Perkin jmenují podle asteroidu, na což přišel částečně kytarista, co si říká Dante The Samurai, tak to je snad to nejmenší. Totem je vlastně logickým výplodem party Španělů, která zbožňuje Zappu a hraje to ve všech stylech, co se jim líbí. Takže chvíli slyšíte prvotřídní prog rock a za chvíli rozjuchaný rajcovní taneček, jen popotáhnout lem krajky a vyskočit si na stůl. Jenže než tanec nabere grády k vrcholu, změní se v trip hopovou depku a vyvrcholí refrénem jak od Townsenda. To čumíte, co? Není to taková křeč a bolebřich, jak to zní. Je to sranda jak pro kapelu, tak pro diváka jejich skopičin.

// být součástí kmenu

Za ta léta letoucí už mám něco naposloucháno a tak poznám hráče, kteří hrají vážným způsobem vtipné věci, ale jsou v umělecké křeči. Pak jsou ale i kapely, které s lehkostí zahrají psinu a směje se tomu jak posluchač, tak ta kapela. Takhle hrávali Waltari, takhle vlastně hrál i Zappa. U Zappy jste nikdy netušili, co se živě na podiu bude dít – vlastně tak to má dnes už málokdo (Peter Gabriel ještě ano). Spoluhráči po očku koukají na hlavní mozek celé show a dělají úhybné manévry, aby se postupně vraceli zpět. A nikdy nehrají nic stejně. Baví se muzikou. Baví se tím, že dokáží hrát s nadhledem. A tuto chemii cítím i u Pervy Perkin. Tímto je nedávám na stejný umělecký stupínek, neporovnávám neporovnatelné. Cítím ale tu zábavnou hru se styly a slyším, s jakým nadhledem to tam sypou. Takové blbnutí jsem prostě už dlouho neslyšel.

Totem je chujovina, co to do vás tlačí na ploše jedné hodiny a patnácti minut. To je setsakra odvaha udržet si pozornost na takové stopáži. Prazvláštní woodoo atmosféra a neustálé momenty překvapení i po desátém poslechu jsou to, co udrží posluchače stále ve střehu. Například střelená Hypochondria, co je až sedmá v pořadí. Je v ní narváno tolik nápadů, co by mnohým dalo na několik desek. Hustý crossover střídají thrashové jízdy až někam k death metalu a sypačkám, do toho všeho ale vlastně drží prog rockovou kostru a neztrácí to šmrnc.

Ti, kdo se už nemohou dočkat konce článku, nechť přelistují na konec, těm dalším podávám ruku a provedu je konceptem desky. Bude to totiž ještě na delší rozbor...

// hravá muzika mezi přáteli hravé muziky

Nedá mi to a musím vás provést celou deskou, alespoň letmo. Prostě mi to nedá, trochu si to s kapelou vychutnáme.

Začít patnáctiminutovým úvodníkem je taky pecka. A to jsme teprve na startu pořádné jízdy. Podle jistých Španělů je to jako by Porcupine Tree a Ayreon měli syna, který se rozhodl prezentovat své nápady, které se zdají být bizarní směsicí Cosmicismu (literární filosofie děl H. P. Lovecrafta) a budhismu (jsme jedním) prostřednictvím hudby. Skutečně podivné a zároveň velmi zajímavé. Ten sborový refrén mají jinak na starosti hosté z Rhizone, což je slovy samotných Perkin: „This band is not so prog, it is more like experimental/noise/ambient brought by former keyboard player from Pervy Perkin Ugo Fellone“. Připomíná to pohádku od Miyazakiho ze světa brouků. Městské intro u druhé skladby už nahustí temnou atmosféru, okamžitě jsme v trip hopovém hávu, hráči vzpomenou na soundtrack ke hře Silent Hill 3 a Akiru Arnaoka. Do této doby byla deska, dá se říci, ještě v mezích nějakých mantinelů. Tady mi pokaždé přijde, že kluci zatáhli za brzdu a dali se na dráhu experimentů. KountryKuntKlub je nemístný název pro koncept příběhu o pomstě, kde se nadává a především rapuje (ano) v country stylu. Že to nejde? Ale všechno jde.

// booklet v aranžích

S další parádou zavítáme tam, kde jsme skončili před countryovým nášlehem a zavalí nás opět spousta beatů a doslova cítíme mlhu opuštěné městské čtvrti Silent Hill. Mr. Guttmann má 28 minut a vystřídá se v něm tolik poloh, že se až točí hlava. Je to trochu opera v konceptu, zazní ságo, trochu jazzu, hodně ujetých rejstříků kláves a spousta hlasů. Malých i velkých. Prostě kabaret. Vyprávěnka je o Billu Guttmanovi a jeho depresích, k nimž se neustále vrací, trochu jako na kolotoči. Popěvky Perkinů jsou fakt ujeté, ten refrén jak od Daft Punk si omotá kolem prstu i domácího sklípkana.

Šestá The Sound (tedy zvuk) mě baví. Dobře zvrhlé pokusy vyděsit hlukem a žvatlajícím slizkým hlasem. O Hypochondrii jsem už psal, jedná se o spojení jisté fůze death metalu a technického rocku. Kapka jazzu a snad i trocha odéru z psychiatrie. Osmá The Void dovršuje intra / mezihry a paradoxně ačkoli začne úryvkem dobového jazzu dvacátých let, promění se v industriál. Možná ožije i Terminátor?

Čas je poslední konečná věc, která až tak nepatří ke zbytku desky, protože navazuje na desku první: Ink. Nejspíše se bude počítat asynchronně a bude mít pokračování, vyznívá jako rozsáhlá věc opět na bázi opery (např. Ayreon a podobní). No a má krásných necelých 20 minut času. Že to stačí? To bych řekl, jdu si to dát celé znovu.

// celá ta parádička, šišky jsou pouze ilustrativní a nejsou součástí balení

Pervy (možná perverzní) Perkin nahráli neuvěřitelnou směs věcí, jaká se běžně neslyší. Je to dílo odvážné, lze jej vysvětlovat mnoha způsoby, co se týká konceptu, lze jej poslouchat na přeskáčku a stále je v tom smysl. Totem je skutečné woodoo, vyvedené i co se týká grafiky a symbolů. Nikdo nenechal nic náhodě. A to jsem moc rád.

// při tvorbě recenze jsem čerpal inspiraci ze zdrojů: bandcamp, geek-blender.com, oficiální Facebook kapely

// fotky originál CD jsou z mého archivu