Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Philm - Fire From The Evening Sun

PhilmFire From The Evening Sun

Sorgh7.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album se nesnaží tvářit jako vzor pro jednotný přístup k problému, ale působí spíš jako sešlost výrazných individualit. Skladby se od sebe liší rychlostí i stylovým zabarvením. Zmíněný punk platí, přidejte k němu ještě stopy rapu, metalu i jednoduchého písničkářství, tedy kontrasty, které jsou ale drženy v jedné ohradě.

Letošní, zbrusu nové album americké party Philm se řadí k těm, které člověk jen tak neodloží do kufru zaprášených medailí. S albem Fire From The Evening Sun přchází porce náročnějšího poslechu, jemuž je třeba ponechat čas zaležet a dozrát. A ať ho jeho osud nakonec zavede po bok dalších legend domácích sbírek nebo ne, dosažený účinek se určitě nerozplyne coby pověstná pára nad hrncem.

 

Fire From The Evening Sun se dá poslouchat hezky naostro, ale není na škodu si před ní dopřát ochutnávku z desky předchozí a zároveň debudní, nazvané Harmonic. Ta je podobně šílená, lehce disharmoničtější a současné dění z ní logicky vyrůstá.


Tehdy ani teď se hudba Philm nedá poměřovat přísným, úzkým pohledem a snahy o přesnou interpretaci selhávají. Metalové vlivy se rozpouštějí v rockovém třeštění a v temném rohu pokoje se zjevují tváře těch, kterým by se hudba Philm určitě líbila. Nabízí se příměr k anonymnímu paneláku, kde se v jednom patře prohání na odrážedle Henry Rollins, v suterénu vedle brambor zkouší mladí Rage Against The Machine a schodišťovým prostorem tato hluková změť stoupá vzhůru, aby se  pod střechou zhmotnila v samotné Philm.

 

Rozestavění jejich šachové partie na někoho může působit jako poslední křeč před jistým matem, ale není tomu tak. Příčiny by se daly hledat v silných dávkách punkové divokosti zápasící s bravurním zvládnutím kytarovým ornamentů, jinde v nečekaně sebejistém vystupování baskytary, co čeří hladinu kytarových riffů a chvíli trvá, než si obě linie člověk spojí do jednoho kusu. Pak se král náhle uvolňuje ze sevření a prchá se ukrýt za svoji věž a střelce. Divoký rytmus prvních sekund je skvělou přípravou na převahu rychlých pecek, u kterých je i chaotické potácení vytříbeným stylem tanečním. Mám sto chutí nasadit si paruku a přidat se k živelné maškarádě. Jejím podpisem je divokost a hrubé zacházení, které nástrojům jen prospívá. Ani po čase nepolevují v rychlých riffech a o roli bubenického šílenství se dá mluvit jen v tom nejlepším smyslu. Nezastavitelná a nevěřícným pohledům odolávající smršť paliček, plechů a blan. Blue dragon by mohl vyprávět.


Ale říká se všeho do času a platí to i v tomhle případě. Když už se zdá, že na nepolevující mumraj nevystačí dech, přichází ke slovu pomalejší věci typu Corner Girl nebo taková Silver Queen, která jako bonus svojí nakřáple ukvičenou kytarou přímo volá po migréně. Pak vás zase šlehne do hlavy šílenost, jakou je třeba Omiscience a pochopíte, že se nic nezměnilo. Některá místa obepíná lehce zneklidňující charakter, jakoby se snažila varovat před chybami, které se jen zbytečně opakují.  Ve výsledku se album ani nesnaží tvářit jako vzor pro jednotný přístup k problému, ale působí spíš jako sešlost výrazných individualit. Skladby se od sebe liší jak rychlostí, tak stylovým zabarvením. Zmíněný punk platí, přidejte k němu ještě  stopy rapu, metalu i jednoduchého písničkářství, tedy kontrasty, které jsou ale drženy v jedné ohradě.


Pár slov je nutných i ke zpěvu. Garry Nestler solidně ovládá několik poloh a každá má své místo za mikrofonem. Řve, když má řvát, umí se přiblížit rapové kadenci a ani jeho čistý vokál není k zahození, i když to je asi nejslabší doména, kterou tady předvádí. Kromě zpěvu používá působivou formu přednesu či varování, kterou mi silně připomíná již zmíněného Rollinse a jeho angažovaná hlášení. Každá skladba si žádá jiný přístup a Nestler jim ho rád dopřeje. Dopřejme si tedy trošku divoké anarchie a vyzkoušejme naši schopnost se během několika sekund přeladit na jinou vlnu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky