Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Priority a všechna nej spojovaná s hudbou se přirozeně mění - s věkem, s počtem poslechnutých nahrávek, s rostoucím přehledem i klesající mírou tolerance k tomu či onomu z toho a onoho právě aktuálního, či spíše akutního důvodu. V této konstelaci osobních dojmů, trendů doby, ale i ve stínu nedávné hádky s manželkou pak vznikají všechny chytrosti, všechna moudra a samozřejmě i všechny spory. Uvědomit si tyhle souvislosti a získat nad nimi cosi jako nadhled znamená dojít vnitřního klidu. Záměrně nepíšu nic o pravdě, protože s pravdou to nemá společného vůbec nic.

Právě takové myšlenky se mi už poněkolikáté vrací při poslechu nových Pink Floyd, slovy Foresta Gumpa mé nejvíc nejlepší kapely, která mě provází od raného mládí a se kterou jsme se přes různá období vzdoru a revolty nikdy nerozešli. Přitom - pominu-li aktuální nahrávku - za mého života vydali Pink Floyd jen dvě studiové desky; nezažil jsem dobu s Watersem a už vůbec krátký čas Syda Barretta, kdy Pink Floyd jako mladá začínající kapela (tehdy ještě jako Pink Floyd Sound) objížděla anglické kluby a na nic nechápajících posluchačích experimentovala se svými prvními světelnými efekty.

První informace o chystaném albu přišly od Polly Samson, spisovatelky, žurnalistky a krásné manželky Davida Gilmoura, která se podílela na textech pro „The Division Bell”, pro Gilmourovu sólovku „On an Island” a která napsala i jediný text obsažený na „The Endless River”. Závěrečná „Louder than Words” je vlastně jediná zpívaná skladba na albu a bohužel jí větších dojmů přiznat nemůžu. Srovnání se závěrečnou písní předchozí desky „High Hopes”, v níž můžete hledat klíč k názvu desky aktuální, je v podstatě nemožné…

Jenže poměrně zásadní otázkou je, zda lze vůbec něco srovnávat. Novinka byla už od samého počátku avizovaná jako instrumentální záležitost, jako pocta zesnulému Richardu Wrightovi, chcete-li jako důkaz jeho zásadního vlivu na zvuk Pink Floyd. Ke slovu se dostal dvacet let starý materiál, který byl nahraný ve složení Gilmour-Wright-Mason v letech 1993 a 1994 při práci na „The Division Bell” a který fanoušci Pink Floyd znali pod názvem „The Big Spliff”. Respektive věděli o něm, oficiálně totiž nikdy nevyšel (i když se to při vydání dvacetileté výroční edice „The Division Bell” čekalo) a až do loňského roku pokojně odpočíval v šuplíku.

Ve světle těchto historických informací se mnohé vysvětluje, i když je mi jasné, že mnohým to jako omluvenka stačit nebude a staro-nový materiál Pink Floyd budou přijímat těžce. Což lze na jednu stranu pochopit, protože měřeno střízlivou logikou, kvalit většiny předchozích desek novinka zdaleka nedosahuje a více méně ambientně laděná deska bude mít v dnešní ukřičené době těžké pořízení. Na stranu druhou nic takového nebylo cílem, nešlo ani o napsání druhého Dark The Side…, ani o druhou zeď, na níž ztroskotalo album „The Final Cut”. Po pravdě právě větších zásahů do starého materiálu, většího počtu zásadně doaranžovaných a dozpívaných skladeb a snahy navázat na „The Division Bell” jsem se obával, naštěstí ve větší míře zbytečně.

Nelze ovšem popřít, že by reminiscence na starší tvorbu přítomny nebyly, dokonce jich lze dohledat celkem hodně. Trochu nedotaženým dojmem působí ty, které se snaží přiblížit výrazu předchozí desky - její aranžérské propracovanosti a bohatosti. Tímto způsobem u mě ztroskotává závěr druhé strany (skladba „Anisina“), který začleněním saxofonu a klarinetu působí trochu pateticky, a pak již zmíněná „Louder than Words“, která zapojením velkého ansáblu hostujících hudebníků tak trochu maskuje skladatelskou prázdnotu. Naopak mi sedí skladby jednoduché, zprvu možná nenápadné, založené na Wrightových klapkách všeho druhu, k nimž se přidalo „jen něco málo“ linek, většinou základních nástrojů. Příkladně celá první strana a pak vynikající dvojice „Sum - Skins“ na béčku, v níž mě šamanské Masonovo bubnování vrací až kamsi k úplným počátkům Pink Floyd. K vynikajícím momentům přidávám i závěr třetí strany, skladba „Talkin' Hawkin' ".

Ať už se na „The Endless River” dívám z jakékoliv strany, jde ve všech ohledech o svébytné album Pink Floyd, ke kterému lze přistoupit kriticky, sentimentálně nekriticky, ale třeba i tak, že jeho poslech přináší radost a vnitřní klid. Což je přesně můj případ. I přes skladatelskou jednoduchost album nese stále otisk svých autorů, Gilmourova hra je jedinečná mezi všemi a Wrightovy klávesové rejstříky skutečně potvrzují jeho velikost. Před vydáním desky Polly Samson slibovala Wrightovu „labutí píseň“ a v mnoha ohledech jí dávám za pravdu. Pokud bylo smyslem vzdát hold mrtvému kamarádovi, který byl ještě na „A Momentary Lapse of Reason” uváděn kvůli Watersovu vyhazovu v roli hostujícího muzikanta, a nenechat zapomenuty jeho již nahrané, ale nikdy nevydané záznamy, pak nelze mluvit o zbytečném albu.