Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pixies - Beneath the Eyrie

PixiesBeneath the Eyrie

Jirka D.23.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po předchozím albu znamenajícím příjemné překvapení představuje novinka opětovně krok ke střízlivosti. Najednou se zase vrací pocit, že ti praví, staří a dobří Pixies patří historii.

Druhá etapa života téhle ikonické rockové kapely mě nechávala docela v klidu, nevyhledával jsem ani trojici comebackových EP (2013 až 2014), ani desku Indie Cindy (2014), i když něco z toho jsem určitě slyšel a svého času registroval. Nezanechalo to ve mě nic, anebo skoro nic. V roce 2016 ale došlo k obratu a album Head Carrier si mě získalo. Nešlo o to, že by se snažilo navázat na slavnou éru kapely nebo nějak jinak těžit z kapelní mytologie, ono prostě hrálo docela přirozeně dobře, servírovalo jednu fajn skladbu za druhou a celkově z něho byla cítit pohoda a znovu nalezený klid v kapele. Jestli to bylo díky příchodu Paz Lenchantin, netuším, ale něco by na tom být mohlo.

 

Ve stejné sestavě byla nahrána i aktuální deska Beneath the Eyrie a i když na svého předchůdce snaží v mnohém navázat, vyvolat stejnou odezvu už se jí nedaří. Na první pohled by se mohlo zdát, že novince schází pouze moment překvapení, který v případě předchozího alba znamenal hodně, ale při déle trvající poslechové zkušenosti začnou na hladinu vycházet i další, méně příjemné pocity. Situace dospěla dokonce tak daleko, že na některé skladby (v první linii Catfish Kate) jsem si vytvořil alergii jak na příznivce progresivní levice. Vlezlost obou je vysloveně otravná.

 

Pixies band

 

Předně je třeba si přiznat, že současní Pixies nejsou těmi dřívějšími Pixies - alt rockovou lehce provokativní kapelou s ostrými hranami kytar a jeden ze symbolů jedné teď už docela zestárlé generace. Kim Deal je pryč, pryč jsou ostré hrany a když už se zlobí, znamená to sem tam do éteru hodit slovo fuck. Brrr. Nicméně skladby jako Baal’s Back a Um Chagga Lagga (předchozí album) pořád měly v zádech slušný vítr starých časů a Black Francis v nich docela slušně odháněl nemístné poznámky na svůj věk a tělesnou váhu. Pravda, většinová nóta byla jiná už minule, skladby spíš hladily (Might As Well Be Gone,...), ale taky poměrně svižně uháněly vpřed (Talent). No a zhruba tak se snažila dopadnout i aktuální nahrávka.

 

Ta vedle sebe staví právě tyto dva přístupy, z nichž ten energičtější představují skladby jako On Graveyard Hill nebo Long Rider, proti nimž na zcela druhém pólu stojí už jednou zmíněná, v podstatě popová Catfish Kate. Špatně na tom samozřejmě není nic, je to docela přirozený způsob jak dramaturgicky poskládat rockovou desku, pokud nejste úplně padlí na hlavu nebo nemáte v rukávu dostatečnou zásobu skladeb. Což Pixies mají. Co mi tentokrát nesedí? Jistá forma patosu a takový až skoro infantilní dojem, který se snaží vyvolat. Nebo možná nesnaží, ale vyvolávají. Album je textově ukotveno v hřbitovní a takové lehce mystické tematice a někde na zahraničních webech se můžete dočíst, jak moc se Black Francis snažil vstřebat gotické vlivy a udělat tak trochu duchařské album. Což vypadá jako moc fajn nápad, nebýt toho, že to celé dopadlo jako duchařina pro děcka.

 

Jak moc se na tom podepsala osobnost producenta Toma Dalgetyho, nevím, ale vzhledem k tomu, že tenhle týpek z britských ostrovů je z poslední doby podepsaný třeba pod produkcí desky Prequelle od Ghost, mohlo by to něco znamenat. Z dalších spoluprací můžeme zmínit Killing Joke, Therapy?, Opeth, Skunk Anansie, a velkou hromadu dalších. Těžko říct, ten samý Tom Dalgety dělal desky, ke kterým se skláním s úctou (a mimochodem dělal i předchozí Pixies), takže vlastně nevím, kde je teďka problém. Novinka Pixies je po formální stránce úplně v pohodě, ale přesto se zcela bezprostřední pocit nadšení nedostavuje. Kromě zmíněného patosu jsou to detaily typu odklepání začátku skladby paličkami (snad u třech skladeb), což se snaží vyvolat takový garážový, amatérský dojem a je to strašně paradoxní vůči tomu, jak profesionální má deska produkci a neskutečně plastikový a přepálený zvuk. Tohle už dávno nejsou ti staří Pixies a je to naprosto v pořádku, ale proč se kapela snaží vypadat jinak?

 

 

V tomto ohledu mi Beneath the Eyrie přijde jako taková snaha o souboj s časem, která ale dopadla minimálně rozpačitě a místo spokojeného úsměvu vyvolává takovou lehce pokřivenou grimasu. Popová tvář kapely mi nesedí, je na můj vkus až příliš vlezlá a přiznáme se, že od tahle starých pardálů bych čekal větší nadhled. Anebo jsem zase jednou něco nepochopil, třeba nějakou sofistikovanou provokaci starých fanoušků. Dneska je možné všechno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky