Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Puscifer - Conditions of My Parole

PusciferConditions of My Parole

Victimer10.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: V přirozenosti Puscifer je zakopaný pes. Ale nechtějte jej vykopat, ještě by vás pokousal. Bavíme se celou dobu o elektro rocku? No ba, o nejlepším za poslední dobu. Tohle si pořiďte.

Maynard James Keenan, jedna z nejzásadnějších postav světové rockové scény současnosti, se jak známo již dávno nevěnuje pouze progresu Tool, který stejně hybernuje, ale své síly tříští dalšími směry. A to je pouze dobře, protože tento svérazný chlapík je držitelem jednoho z patentů, jak spojit kvalitu s originalitou a tvořit věci, ze kterých běhá mráz po zádech a mysl hloubá spíš ve vzorcích, než v počínání povrchních kazišuků. Přitom právě jimi Puscifer jsou. Buranská blues rocková kapela proměňující své folklórní cítění skze elektroniku a trochu toho zvráceného tanečna. Skupina lehce zabržděných amerických venkovanů, jež vede Maynard, tedy osoba zcela při smyslech a vysoké hudební inteligence. Protiklady se přitahují? Ale kdež, vždyť je to jenom rock n´roll a sranda.

 

Conditions Of My Parole není zrovna vidláckým opusem. Hřeje jej zvláštní jemná melancholie, odvážné postupy, křížení všeho se vším a z odpadu je rázem deska plná kouzel a čistých teplákových souprav, ne hnojem třísněných montérek či polámaných ohrad líného dobytka. Dost bolo vidieku, i když ten americký legrační rozhodně je. Syntéza Puscifer je zkrátka mimořádně povedená. Domnívám se, že právě na aktuálním albu našponovaná do maximálních otáček. Rozjímavé ambientní pasáže jsou drceny dub rytmy a výsledkem je jednoduše dobrá rocková písnička. Bláznivé, že? V moci Puscifer ale možné a poměrně snadno realizovatelné.

 

Celkový dojem z novinky má spíš vlídné kontury. Ovšem i ty občas řízne vejpůl nečekaná vzteklá věc, či hlučná salva pošahaných kytar. Deska volně začíná a možná si tak trochu komplikuje vlastní přístupnost, ale ani to není pravidlem. Jako vždy jde o přístup k podobné, ne zcela běžné muzice, vplutí do na první pohled slepých ramen, nadechnutí se a potápění v hustých řasách vrstev alba. A že jich Conditions Of My Parole má. Využití a prolínaní jednotlivých stylů je ukázkové. Žádná křeč, žádné pofiderní spojování neslučitelného, ani šokantní onanie hvězdných manýrů zastiňující to hlavní - muziku. A tohle album je především svobodomyslnou muzikou. Krásnou, i když podivnou a perverzní.

 

Maynard umí hladit duši a objímat svého posluchače v kuchyni nad talířem řízku stejně jako Gore z Depeche Mode ve svých baladách o lásce (Monsoons), akorát že postarší depešák nutí spíš objímat nežnou polovičku ve voňavých ložích, než kus masa z lednice. Z Maynarda ve vší té líbeznosti pouhým úšklebkem prostě stříká olej z pánve a je po lásce. Prostě perverzní lover. Umí se proměnit i ve sprostého tatíka s pupkem a uspořádat párty v malém pojízdném přívěsu s partou podobných pupkáčů a zarostlých individuí (titulní song). Umí být i amto rockovým vypravěčem a snově hitovým chlápkem od vedle (Man Overboard). Mnoho poloh, mnoho zvuků, mnoho vlivů, mnoho pastvy pro posluchače běžícího proti proudu v hlavním korytě současného rocku.

 

Puscifer natočili album intenzivní svými zvrhlými nápady, rytmicky uhlazené a jen místy kopající v rozkrok. Od ušmudlaných holínek to ale stejně nebolí, spíš si před flanelovým hrdinou ze Shelbyvillu uprdnete a provokativně mu vmetete tělesný pach spolu s větrem do tváře. Maynard a jeho parta mě baví daleko víc jak v A Perfect Circle, protože je zkrátka mimo normální svět a střízlivý přístup. K Tool se nevyjadřuji, dnes ne, není to na pořadu dne. Teď nezbývá než si nasadit paruku, mohutný retro knír, vzít klávesy, zvony a udělat country rockovou akci, která bude ve finále stejně znít jak dancecore se současným štítkem 2011. Máte s tím problém? Tak si sundejte optiku, bude se bouchat!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky