Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojďme páchat experimenty na black metalu a přemýšlet o tom, nakolik jsou pořád blackmetalové. Narazil jsem na uskupení, které by mohlo svým pojetím hodit black metal úplně ze stolu, stejně jako probudit úvahy, jak jej stylově ohýbat do té míry, že jej vlastně vyhubí. Smrt černému kovu, oživme tančící minimalismus. Je to vůbec black nebo není? Jasně, že není. Qasu je trojice, která si bere jeho estetiku, ale posouvá ji skrze další hudební styly do jiné roviny. Tvorba Qasu je směsí ambientu, psychedelie, techna, industrialu a syntetiky vůbec, ale vytvořené na blackmetalových základech, přičemž ty nejsou nosné, ale spíše symbolické. Všechna ta vyklepaná špína z dutin stromů je povznesena na zcela jinou úroveň. Hudba Qasu je soundtrackem nových výsad, nového úhlu pohledu, jak tvořit na základě něčeho, co základem možná ani není. Otázky se kupí, zvědavost je aktivována, už není nač čekat.

Hudební zjevení, které k nám díky debutovému albu A Bleak King Cometh promlouvá je sbírkou skladeb, které fungují na bázi éterického tripu. Atmosférického, cinematického, nebo chcete-li meditativního. O čem to byla řeč, o black metalu? Ten je vyjmut a přitom podprahově zachován, na kapačkách udržován při životě. Tahle zvuková meditace dráždí smysly a volá po tom, jak se v její přítomnosti chovat. Doslova, aniž by bylo slov zapotřebí. Sama kapela se definuje jako ancient future black metal, což je zprvu docela úsměvné a pak až strašidelně přesné. Je to podivné, to ano. Z Qasu je opravdu cítit odkaz starých časů, ale přijde mi to celé jako Hvězdná brána, portál do jiných sfér a časových úseků. Qasu jsou přemostěni ze starodávných kultur do budoucnosti. Z pergamenů čtou robotické hlasy, nad pyramidou svítí digitální slunce.

Je to lechtivé, stejně jako neúprosné. Qasu a jejich okultně ambientní futurismus. Nechat hrát představivost a buňky na tvorbu nových stylových výkladů, to je asi na dlouho. Ale koho to zaujme, ať se do toho pustí. Já vnímám hudební tvář Qasu jako vyňatou blackmetalovou estetiku tvořenou jinými hudebními styly. Ano, je to futuristické, je to podivné, prostorové a pořád lákavé. Orientální, neživé, hutné i kluzké. Není nutné oddělovat hudbu a vokály, obojí je spojené v jeden zvláštní útvar. Poplatný svéráznému šíření staré víry novými prostředky. Na albu se skutečně snoubí éry, velmi vzdálené časové úseky, kterých se Qasu ujali jako jejich zprostředkovatelé.

Možná přirovnání? Jsou tu spolky jako Spektr nebo Darkspace (tady hlavně ti poslední), ale to je jenom tak pro pořádek, aby náhodné nuance někoho trkly nebo ne. Mě třeba netrkají, jenom mi tahle jména sama naskočila, protože s nimi mám vlastní zkušenost. Tvorbu Qasu je třeba hledat jinde. Ti jsou vedeni na bázi zvukové meditace a zvukové deviace. Vokální šepoty a jako by po povrchu klouzající zvuková hmota tomu nahrávají. Tu hmotu prosím podtrhnout. Nebo zvukovou entitu, aby jsme tomu dali správný rajc podivnosti. Qasu taky využívají terénní nahrávky a různě je ohýbají. Takže se nedivme, když do techno pulsů slyšíme hlasy z tržnice (snad), nebo další věci.

Qasu jsou minimalismus, ale pěchovaný a rozjívený. Klidná část si drží tu meditativní rovinu, ale pod syntetikou nasáklou róbou to šije nervy a psychopatickými sklony. Aneb až někoho příště zabiju, pustím si u toho Qasu. Ty místy až chilloutové ozvěny proměněné v dusavé tanečno halené mlhou a divné proměny, přece tak sebejisté, tomu vyloženě nahrávají. Pak tu před sebou mám totální závislost a od začátku spuštěné pochyby, jestli je má závislost normální. Ale regulovat závislost je přece podivné, takže je to v pořádku. Qasu svou znetvořenou brutalitou v cosi hypnoticky pulsujícího budí pozornost. Popisovat dál co se děje asi nemá smysl. Tohle je hodně kontroverzní, nezvyklý materiál. Někoho neosloví vůbec, někomu sklouzne z povrchu po pár protočeních jako plytká látka bez žmolků a někoho ty žmolky zase chytnou. Já jsem nakonec v té poslední ekipě, tohle podivné zvukové randění prostě můžu. A hodnocení? Ano, čistě pocitové.