Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Domácí doomařské trio Quercus jsem začal bedlivěji sledovat u minulé desky Heart With Bread (2016), na níž se kapela prezentovala jako velmi solidní a sebejistý zástupce žánru. Píšu to záměrně takhle vyhýbavě, protože bych se už trochu ošíval, kdybych jí měl přiznat osobitost a cokoliv jako inovátorský přístup, protože různé variace téhož lze v historii doom metalu dohledat bez větší námahy. Kolega v minulé recenzi zmínil zcela oprávněně Scepticism a osobně bych neviděl problém k tomuto jménu přidat i některá další, která možná padnou v textu níže. Na druhou stranu to ani zdaleka neberte jako odrazování od poslechu, protože situace je naprosto opačná - jde o pozvánku k bohaté, doom metalové hostině.

Nová deska Verferum je, pokud dobře počítám, čtvrtým zářezem kapely a její dominantou jsou opět varhany, které rámují zvuk Quercus do mohutně klenuté a barokně honosné atmosféry. Oproti předchozímu albu neuslyšíte zvony z kostela sv. Mikuláše z Velkého Meziříčí, ale to nijak neubírá na chrámovém vyznění některých částí alba a monumentálnosti některých pasáží. Quercus si v tomto zvuku libují, umí s ním pracovat a umí z něj vystavět působivé a silné motivy.

Čtyři skladby nahrávky se pohybují mezi jedenácti a třiadvaceti minutami a na první pohled je zřejmé, že opulentnost aranží jde ruku v ruce s kompoziční prací. Barokní vlivy jsem nezmínil náhodou a stejně tak není náhodou, že v děkovačce je na prvním místě uvedeno jméno J. S. Bacha. Quercus na desce představují rozsáhlé kompozice tvořené několika ucelenými a nezřídka vzájemně ne zcela slučitelnými částmi, což lze demonstrovat na příkladu první skladby Ceremony of the Night. Více jak čtrnáctiminutový opus sestává jak za masivních pasáží s dominujícími varhanami, tak z částí klidných, doslova zádumčivých. Po pravdě ne vždy jsem přesvědčen, že přechody mezi těmito celky dopadly zcela přirozeně a mnohdy, když skladba pocitově končí, zcela nečekaně a možná proti přirozenosti najednou pokračuje dál. Není to případ jen první, ale třeba i poslední kompozice Passacaglia D Minor, White and Black Darkness.

Tyto umělecké ambice, které jsou vedeny nejen v hudební, ale i výtvarné rovině (viz krásně zpracovaný booklet a nádherná titulní malba), z mého pohledu posouvají desku Verferum a kapelu jako takovou nad běžný rámec metalové kapely. A to i navzdory tomu, že ne vše nutně musím považovat za povedené a umělecky hodnotně dotažené. Ostatně ani nemám pocit, že by tenhle přesah měl být rozhodující pro poslech desky, protože její základ je ryzí doom metal a jeho příznivci tuto žánrovou věrnost beze sporu ocení. Na své si přijdou fanoušci nejen zmíněných Scepticism, ale díky melodice kytar třeba i Saturnus (opět první skladba), v závěru druhé Journey of the Eyes po zádech přejde mráz My Dying Bride a místy jako bych zaslechl již zaniklé a výborné Mar De Grises.

Naopak zatím nepřekonanou potíží je pro mě třetí skladba The Pu-ehr Exhumed s hostujícím Donem Zarosem (Evoken), a to především díky zpěvnější, čistší hlasové poloze. V mnohém mi tento přístup připomíná Pallbearer (případně Ahab), ale jednak mi ani v nejmenším nezapadá do kontextu desky, která je jinak tažena výborným, pohřebním murmurem, a jednak postrádám charisma, které by tuto hlasovou polohu ospravedlnilo. Daniel Droste či Brett Campbell jsou ve svém počínání o poznání přesvědčivější.

V celkovém pohledu na desku ale pozitiva jednoznačně převažují a upřímně jsem si její poslech pro recenzi užíval, čímž tak nějak naznačuju, že dopsáním tohoto textu naše zkušenost nejspíš neskončí. Pozitivní posun oproti ještě nedávné praxi je vidět i v přístupu dynamice, která se pomalu začíná odlepovat ode dna. Ostatně ani zvuk celkově, podle všeho komplet vyrobený v Morbivodově studiu, mi náladu nekazí a snad kromě místy utopených bicích (asi záměrně) hraje velmi důvěryhodně.