Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Seriál recenzí na desky z mého mladistvého věku pokračuje, stále jsme ještě u RATM, ale budeme pomalu končit a pozvolna přejdeme k dalším interpretům. Ještě nás čeká album Renegades a závěrečný živák, no a samozřejmě dnešní bitva o ElEj, kterou uzavřeme kapitolu studiových desek této čtveřice rebelů. Proč dostala deska název The battle of Los Angeles“, nevím (snad dle občasně uváděné události z roku 1942), ale v roce 1999, kdy album vyšlo, už pohledu proslulosti a slávy spolku mnoho k dobývání nebylo. RATM stáli na samém vrcholu své kariéry, jejich alba se prodávala po statisících, sbírala vícenásobná platinová ocenění, v roce 1997 se kapela představila jako předskokan na PopMart tour irských U2, ze kterého putovaly vydělané penízky na podporu různých sociálních organizací.

A tak se stala celkem paradoxní, ale docela častá věc, kdy umělce dostane do popředí zájmu právě to, proti čemu bojuje. RATM, věčně brojící proti Americe, její vládě a kapitalistickému soukolí, propůjčují skladbu „Calm like a bomb“ hollywoodskému trháku Matrix Reloaded, „Guerrilla radio“ zazní ve známé počítačové hře pro skejťáky-teoretiky Tony Hawk´s pro skater 2 a z kapely se stává v podstatě celebrita (brr, hrozné slovo). Když už jsem u těch zajímavostí, jistě nebude od věci uvést rovněž jméno režiséra dvou videoklipů, které desku podpořily. Video ke skladbám „Sleep now in the fire“ a „Testify“ bylo pořízeno pod dohledem Michaela Moora, kterého asi mnozí znáte jako direktora filmů Fahrenheit 9/11, Bowling for columbine, Roger a já dalších, více méně protiamericky laděných dokumentů, kterými se proslavil po celém světě. V životním příběhu tohoto muže a RATM bychom mohli najít řadu paralel.

Jak moc se tento vývoj podepsal na následných problémech v kapele, názorovém rozkolu de la Rochy se zbytkem formace, který vyústil v rozpad v roce 2000, se můžeme jen dohadovat. Každopádně teď jsme ještě v roce 1999, jsme na vrcholu popularity a ten je v listopadu pečetěn právě zmíněným albem. Jeho přijetí je nad očekávání příznivé, v Rolling Stonu i Time magazínu získává titul „album of the year“, zapisuje se v historických tabulkách a opět sbírá platinová ocenění. Jestli jsem tu o předchozí desce psal v tom smyslu, že její přijetí mi dalo práci a jejím zvukem jsem se prokousával poměrně dlouho a složitě, tak s touto deskou šlo všechno hladce a snadno. Proč si to nepřiznat, The battle of Los Angeles je prostě předurčena, aby se líbila, aby si získávala fanoušky, je plná hitů, hudebního kumštu a snadno se pamatuje. Komerce? Kalkul? Ale kdež! Prostě výborně udělaná muzika, která lidem mluví z duše. Kdo by si nechtěl postěžovat na vládní aparát, kdo by na sobě necítil stále se dívající oko Velkého bratra, kdo by se nechtěl vymanit ze stále sílícího vlivu a vzrůstající moci několika málo „vyvolených“ nadlidí, kteří zbytek populace považují za otroky?! Myslíte, že přeháním? Jen se zkuste podívat cestou z práce, kolik potkáte kamer. Víte, kdo se na vás dívá? Ať tak či onak, velkým vizionářem totalitní moci byl George Orwell, jehož kniha 1984 je nepřekonatelnou ukázkou toho, kam až může moderní otrokářský systém dojít. Není proto divu, že právě z této knihy čerpali RATM inspiraci k této desce a několik vět se objevilo přímo v textech jednotlivých skladeb („Sleep now in the fire“, „Testify“ a další).

Ve světle těchto informací a mnoho, mnoho násobného poslechu téhle desky asi není těžké odpovědět na otázku, kde se skrývá její síla a tajemství jejího úspěchu, potažmo úspěchu celé kapely. Na svém debutu v roce 1992 kapela řešila především svůj postoj ke světu, vládnímu aparátu, texty byly rozervané, osobní a autentické, stejně jako muzika. V roce 1999 tu ale stojí trochu jiná kapela, nehraje jen za sebe, ale mluví za lid, stává se hlasatelem lidské bezmoci, vůdcem těchto uražených a ponížených lidí. V roce 1999 stojí RATM v čele zástupů a prostřednictvím svých písní promlouvají za ty, co mluvit nemohou. Voice of the voicless! Státnímu aparátu navzdory, politikům přímo do očí. A tak se nemůžeme divit, že tolik lidu vzývalo tuhle kapelu. Lidu unaveného chozením do nesmyslné práce, lopotících se za pár chechtáků, aby se pár špinavců mělo dobře. A napětí se stupňuje, přijde doba, kdy ti panáci budou kapat jeden vedle druhýho ... zrovna dnes jsem četl Obamovo prohlášení, že kdo tvrdě pracuje, musí se mít dobře! Skoro se chce dodat „jako v zemi krále Miroslava“. Asi je před volbama nebo co.