Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ramchat - Bes (EP)

RamchatBes (EP)

Victimer1.3.2014
Zdroj: CD promo, CD-R
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Pohanství a láska k vlasti ve třech metalových a dvou komentovaných bodech. Někdo to rád na divoko a s hrdým pohledem shlížejícím na škodné křesťanství, někdo to přejde a myslí si svoje. RAMCHAT nejsou zatím z těch, kteří vládnou.

Hirax opustil brány domovského spolku Lunatic Gods a ocitl se v poněkud jiném prostředí. Rozhodnut reagovat na svůj slovenský původ, národní kořeny a pevně spoután s vidinou namířit svůj vzkaz přesně do těchto tradic, rozehrál svou pohansky laděnou duši v kapele RAMCHAT. "Bes" je prvním představením tohoto souboru, jehož pokračování teprve ukáže jak silná je jeho fascinace vlastní tradicí. Přesto lze brát tohle EP jako dobrou ukázku toho, kudy je nakročeno a s čím je nutné počítat. Hrdost a čest v rámci kovově znějícího materiálu, jehož odkaz lze bez námitek přidat k pagan black metalové komunitě.

 

Nedá se říci, že přímo tohle jsem od Hiraxe čekal, na druhou stranu proč ne... Ocitáme se ve světě pohanského náhledu na svůj původ, v kraji, kde se rozprostírá temnota a poměrně dost radikální přístup k panbíčkářům, kterým není darováno jediné vlídné slovo. To oni jsou těmi, co pošpinili duše lidí a proto je nutné je trestat. V navazujících příbězích jsme z jedné strany provázeni vypravěčem a z té druhé poměrně nevynálezavým metalovým materiálem, který se snaží být nekompromisní a kterému chybí trochu více svobody, byť svým zapálením svobodu hlásí. Cítím až moc svázanosti.

 

Je mi líto, ale po hudební stránce nespatřuji na RAMCHAT nic výrazného, jako spíš tuctového a ohraného. Jistě, jsou tu pozice, ze kterých by šlo vykročit, obohatit poněkud předvídatelné postupy a být zajímavější. Takto jde spíš jen o tradiční metalovou lopotu, které vládne křečovitost a světlých okamžiků, které by dodaly EP na poutavosti, moc není. Vše je jen v náznacích a vše také sklouzává do míst, kde já jako posluchač být nechci. Pořád jsem svědkem myšlenky, že by RAMCHAT prospělo (i přes všechny hostující interprety) více variabilnosti a náhledů do jiných hudebních koutů, k čemuž tohle dílko přímo vybízí. Abych byl pochopen, tohle mluvené slovo, ani snaha o temné plochy nezachrání, chybí mi přirozenější provázanost a okamžik překvapení. Jít za ním trošku hlouběji. Zatím tomu tak není, Hirax a jeho věrní ovšem mají na víc, o tom jsem přesvědčen, i když jsou naše vzájemné cesty a pohledy rozlišné. Komentovat texty a jejich striktní zaměření nehodlám, tak se omezím na rčení, že mám raději volnější a přírodnější směřování, než-li toto přímé bodání do nenáviděného, které se sice tváří ostře, ale působí spíš úsměvně. A takto bych RAMCHAT rozhodně nechtěl vnímat.

 

Přesto, že mě tahle nahrávka nechává chladným a místy mně připadá opravdu naivní, jistě se najdou tací, kterým prospěje a které potěší její energie. S tou ostatně problém není, vidím jej spíš v celkovém pojetí, na kterém postrádám strhující element, jenž by mě donutil si říct - ano, tohle má budoucnost a své pevné místo. Jsem svědkem jen snahy o něco, co by mělo být rázné a nekompromisní, ale nefunguje to a nechává to za sebou tak trochu neviditelnou spoušť. Za mne v tuto chvíli ne, nejsem polapen a vím, že ani nemohu být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky