Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou mladí, mají talent a jejich prvotní nahrávka si nic nezadá s podobnými, které mají na svědomí slavné zahraniční ikony. Kolikrát jste už takovou nebo podobnou větu četli? No, určitě víc než párkrát ať už bylo žánrové zařazení oné nadějné party jakékoliv. Tak dnes se podíváme na jednu takovou formaci, mladou, talentovanou a … a to ostatní se uvidí teprve časem.

Kapela Rara Avis se začala formovat už někdy v roce 2006 v Bratislavě, kde se počalo rodit cosi hudebního v hlavě Daniela Galby, nynějšího zpěváka a kytaristy kapely. K němu se o dva roky později přidal basák Lukáš Sova a v dalších letech se připojili kytarista Tomáš Hasbach a bubeník Michal Marhoul, čímž se kapela ustálila ve své nynější, čtyřčlenné podobě. A jelikož se to všechno seběhlo docela nedávno, zvládli kluci na začátku loňského vydat zatím jednu desku The Portrait. Na albu lze najít nejeden pozitivní moment a s výčtem lze začít už u grafického zpracování barevného digipaku. Nejen že se nešetřilo na rozsahu „balení“, ale vše je vyvedeno na slušné umělecké úrovni s lehkou dávkou humoru a veselé karikatury, což dohromady dává zajímavý a neotřelý výsledek, který dokáže zaujmout a potěšit i fanouška zcela jiných žánrů. Libí se mi, když si někdo kráčí vlastní cestou a když si někdo dává se svou prací opravdovou práci.

Po hudební stránce je na kotoučku nahráno a vylisováno celkem deset skladeb s celkovým časem kolem 35 minut; snad ještě jednu dvě písně bych snesl, ale zase lepší, než album vycpávat něčím nesmyslným. Celá hrací doba je proto vyplněna celkem dobře fungujícím materiálem, jehož úroveň se pohybuje od dobré až velmi výbornou, hluchá místa chybí a to je dobře. Žánrově se obsah protlouká v rockovém kolbišti, které by snad sneslo přízviska jako indie nebo elektronické, ovšem z mého pohledu jde především o zajímavě poskládanou a přemýšlivou hudbu, na kterou můžeme pasovat žánrové škatulky snad jen kvůli přiblížení pro ty, kteří se s Rara Avis ještě nesetkali. Zajímavé je, že všechny instrumenty v této muzice hrají svou nezastupitelnou a nepřeslechnutelnou úlohu, všechny jako by si jely svůj vlastní příběh, ale přitom ve finále splývají v jeden dobře fungující celek. Nelze proto přeslechnout kytary, které se pohybují od lehkých linek až po melodické chvění odněkud shůry, tep se vám bude zvyšovat při každém úderu do strun Lukášovy baskytary (It is not too beautiful nebo Nail, butcher & thistles), vše je doplněno výrazným zvukem synthů (tady bych možná trochu ubral) a stejně tak bicí nespí někde vzadu, i když jejich role příliš dominantní není. Nad tím vším stojí osobitý Danielův zpěv, hravý, barevný, procítěný a občas možná příliš vysoký.

Skladby samotné cválají vpřed spíše svižnějším tempem, i když pomalé pasáže či celé skladby lze zaznamenat rovněž. Některé na můj vkus snad příliš přešlapují na místě a směřují odnikud nikam (b- nebo hodně elektronická Secrets dolls can’t survive), ale většina je plná dynamiky, neustálého vývoje a duchaplných kompozic. Hodně si mě přitáhla čtvrtá Mustiness, která sice začíná výrazným elektronickým šlehem, ale nejisté počáteční rozjímání přerůstá do silně melodického refrénu, skladba rozkvétá, graduje, barvy hlasu se mění a já začínám být pohlcen, unesen a spokojen. Dalším skvělou skladbou je jedna z rychlejších – šestá Purpose, která mi připomíná starší tvorbu Sunshine, ale i tak dynamická, energická záležitost. Poslední zmíním sedmou January and the kindred spirit, ke které byl natočen povedený videoklip. Je to jedna z pomalejších písní, melancholická, plná až existenciálního napětí a vnitřního strachu. Hodně autentická záležitost. Šlo by jmenovat dál a popisovat a nechat se unášet, dobrých skladeb by se ještě pár našlo. Ale nechám taky něco na vás, poslechněte a uvidíte.

Řekl bych, že na první pokus se klukům podařilo vytvořit velmi zajímavé album bez zbytečných chyb. Deska vyniká jak dobrým zvukem, tak i nemalou porcí zajímavých nápadů a postupů, které dohromady dávají nejednu povedenou skladbu. Výsledkem je potom dílo, kterým se celkem vážně dokáže zaobírat jak příznivec spíše metalových žánrů, tak i intelektuál sedící v černém roláčku v černobílé kavárně. Pole náhledů je otevřené, The Portrait má ambice líbit se mnohým – ovšem nikoliv jako laciný rockový kolovrátek, ale spíš jako nápaditá směsice povedeného rocku a tolik „nezbytné“ elektroniky.