Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Relics Of Humanity - Absolute Dismal Domain

Relics Of HumanityAbsolute Dismal Domain

Victimer3.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Pomalá a temná brutalita Relics Of Humanity.

Kataklysmatičtí trýznitelé Relics Of Humanity patří také mezi kapely, které se po dlouhých letech albově vracejí na scénu. Jako běloruská brutalita a temná smrtící vášeň. Hned první tóny novinky Absolute Dismal Domain odhalí, že vrozená. Cháska vzniknuvší v roce 2007 měla doposud na kontě pouhá dvě alba a pak spíš jen paběrkovala. Přípomínala se, ale nijak zásadně. Až letos zkraje roku se z hnusného lůna labelu Willowtip Records vyloupl nový materiál čítající půlhodinu zatuchlé abnormality. S novým vokalistou Flo Butcherem a s notně pomalým, maximálně střednětempým materiálem.

 


Relics Of Humanity hrají brutální death, ale přitom nikam nespěchají. Svůj díl smrtelné podoby nechávají řádně tahat útrobami a dbají na hloubku či efekt. Jejich styl brutality má často doomovou rychlost a onu brutalitu je třeba hledat v choré atmosféře a hustotě, pocitech zmaru. Nebo potom v docela slušně vyklepaných škopcích, jejichž zvuk se nosí převážně v brutal spolcích. Tahle plechařina mě vždycky postaví na nohy. Jinak se během poslechu brodím po pás v bahně a ven to jde fakt ztuha. Relics Of Humanity jsou teď možná pravým opakem nabuzených Defeated Sanity, kteří na sklonku roku vydali výborné album Chronicles Of Lunacy. Tam ta brutalita žije, soustruží a generuje soustavný chtíč opakování. V případě Absolute Dismal Domain to všechno naopak chcípe. Energie není Bělorusům vlastní, jejich novinka je absolutní zatuchlost, pomalá a zkroušená souprava (málem) bez tempa. Důraz je kladen na přehledný a toporný chlív, který je až po střechu ponořen ve tmě. Zrychlení je vágní.


Nové album Relics Of Humanity není složité. Nedá moc práce jej vstřebat a pochopit. Útroby jsou zanícené a vedle pomalejší brutality je tu občasný chladný dokres, kdy se výmluvně objeví kus industriální hmoty. Někdy přímo jako hlavní linie skladby, jindy podprahově, kdy jen čekáte, až se vypotrubí na čestné místo konkrétní skladby. Je pravda, že jsem albu přišel na chuť velmi snadno a pak bojuji s tím, jak ta jednoduchost přebíjí vše ostatní. Matroš Absolute Dismal Domain je chorý a zbloudile děsivý, ale taky předvídatelný a nekomplikovaný. U podobných desek bych si rád užil víc dobrodružství. Přesto album umí zabíjet. Záleží v jakém rozpoložení k němu přistoupíte a jak moc si hodláte lámat hlavu s tím, jestli ukrývá víc než dává napoprvé.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/relics%20of%20humanity%20band.jpg


Já mnoho dalšího neobjevil, ale neberu to jako slabinu. Novinka Relics Of Humanity je stereotypní zatuchlý chlív se stereotypním vokálem. Málo změn, málo rychlosti, ale hodně brutality a posedlosti temným death metalem. Do toho všeho je třeba přičíst kus korodující neutrality. Má to tak být a má to svoje kouzlo. Nevím, jak si pochutnají kovaní brutalisté, já se za ně nepovažuji a beru album spíš z komplexního pohledu. V tomto směru je Absolute Dismal Domain přehlídkou choré líbivosti, samozřejmě tím zvráceným způsobem. Hluboký je především způsob, jakým Relics Of Humanity svůj death dělají, prožitek takový není. Pomalá brutalita zachutná, pocit hry na efekt se záhy dostaví. Výtka? To ani ne. Fakt je, že Relics Of Humanity docela zdatně vybržďují abnormalitu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky