Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Posledně to byla jízda, album The Outer Ones u mě úřaduje poměrně často. Teď je tu novinka nazvaná Netherheaven a Revocation jaksepatří drží vlnu. To se ukazuje jako dvojsečná zbraň tesající díru mezi věrností a chtíčem po inovacích, protože vždy je to něco mezi. Jen naprostý ignorant, mamlas a posluchač dechovky může zasklít jasné inspirační prameny, ze kterých Revocation sají, které berou do rukou a předělávají k obrazu svému. Originalitou je snad jen způsob, kterým tomu všemu dávají konečný tvar.

Netherheaven je koktejlem divokosti, spousty rychlých myšlenek deroucí se jedna přes druhou, ale najdeme v něm i dávku emocí, kterým se občas daří prorazit skořepu vulgární vizáže. Netherheaven mě zprvu zasáhlo orgiemi technických kytarových vyhrávek, kdy se mi skoro zdá, že cítím vůni pálících se hmatníků. Divoké prstoklady sypou divoký chaos tónů a musel jsem se rychle naladit do těch správných otáček, abych vše stihnul strávit. A jako obvykle mi trošku vadí, že Revocation jsou na první poslech taková prvoplánová divočina, která jede stále v rychlém tempu, ale tak už to je. Najít hloubku trošku trvá, ale třeba předchozí album moje choutky dostatečně nasytilo. S novinkou je to trošku horší, ale i tady se najdou skladby, které se v kontextu jejich tvorby dají brát jako pomalejší a zajímavější, třeba Godforsaken. Což je takový kostimlýnek zvolna drtící hnáty na kaši. V ní je naprosto skvělá sólová pasáž kousek před koncem, ve které se rýsuje ta většinou skrytá, emocionální stránka kapely. Takovýchto volnějších momentů by mohlo být víc a ne je hledat jako šafrán.

Netherheaven je tak v prvé řadě sbírkou klasických vypalovaček, kterými nás Revocation obšťastňují od nepaměti. Albu chybí větší osobitost a opravdu zajímavých momentů je pomálu. Pořád nabíráme z kotle, ve kterém se mísí thrashové a deathmetalové prvky, ovšem jako by se letos vše více klonilo i k blacku. Jsou to jen jednotlivé úseky, povědomé melodie nebo bzučící kytara, které nechávají na jazyku černěkovovou chuť. Takovou nepřekvapující klasikou je úvodní otvírák Diabolical Majesty, který v rytmu buch buch tesá první ďábelské piktogramy. V refrénu mě okamžitě kopla podobnost se stylem Dark Funeral, která tu září jako přes kopírák. Tohle flirtování s blackem není žádná revoluce a v tomhle konkrétním případě to kapele spíš bere vítr z plachet. Mnohem silnějším dojmem na mě zapůsobila Nihilistic Violence. To je jedna z těch mála skladeb točených ve středním tempu, ve které souzní zvolna odvalované riffy s rozvážně odzpívaných textem. Jako většinou i zde dojde na rychlejší pasáže a divočejší sólo, ale to beru jako samozřejmost. Člověk postupně zjišťuje, že je vše na svém místě a žádný progres se nekoná. Revocation vydali standardní nahrávku, dobrou, ale už dopředu zhruba přečtenou.

Nejen na závěr každého díla se dá vložit něco nevšedního, čím by se album mohlo lépe zavrtat do paměti. Klasickým příkladem je pozvat si nějakého hosta. Revocation přemyšleli stejně a do poslední skladby Re-Crucified angažovali legendárního Corpsgrindera a teď už nebožtíka Trevora Strnada z The Black Dahlia Murder. Dva hosté drtící mikrofon svými svalnatými hrdly nám dávají dobrou noc hezky bestiálním způsobem a v případě Strnada jde o jakousi rozlučku. S Revocation, se světem, s fanoušky. Trošku smutný závěr, ale kdo tehdy při nahrávání mohl tušit?