Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Revocation - The Outer Ones

RevocationThe Outer Ones

Sorgh14.12.2018
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Revocation a jejich pravidelná porce skvěle zaranžované techniky. The Outer Ones je venku od září a můj názor získává čím dál širší úsměv.

V tom, jak Revocation skládají své prstyrvoucí kompozice, musí být geny, to se zkrátka nedá naučit. Jmenovitě už jen titulní věc představuje strakatou korunu hudebního stromu, kterému podzimní výmalba sluší nejvíc. Válka monotónnosti a nudě může vypadat právě takhle a já se rád postavím do řady jejích sponzorů. Riffy neskutečných dilemat a možností po mně skáčou jako blechy a já se snažím chytit pevné madlo rytmu, které se volně houpe v prostoru. Přestávek, kde by se člověk mohl pokochat vláčným pohledem, není mnoho, ale nevadí. Stejně je všechny nakonec semele nevšední dokonalost kolísavých hodnot. Sledujme bedlivě cestu, po které si to Revocation hasí, je rychlá a kostrbatá. Jako když utíkající lump za sebou shazuje bedny a popelnice, přes které se musí hrdina lehkým krokem přenést. V našem případě ten lehký krok nahradíme soustředěným odstraňováním pastí a nástrah, abychom se dopracovali k cíli.

 

Napoprvé se to všechno tváří jednoduše, ale s přibývajícími poslechy album roste prudce vzhůru. Celé divadlo se hraje v rychlém sledu, bicí aparát stíhá rychlou stopu a mlátí muchy jako o život. Ve víru hmyzích křidélek a prachu prosakují divoké kytarové vyhrávky zaslíbené incestnímu vztahu trashmetalového raubíře a deathové krásky. Že z toho nemůže vzejít nic jiného než potomek zdivočelých pudů je nabíledni, zároveň to představuje opravdu vydatný zážitek pro zvlčilé duše. Melodické linky stvůru trošku humanizují a nesou zprávu o trvající síle přístupných a čitelných stop, ve kterých je možné si zažádat o time out. Sebrané síly pak můžeme vrhnout do boje s kolísavou matérií a objevovat nejednoznačné krásno.

 

The Outer Ones nejde označit jinak než za spanilou jízdu mnoha témat, která se vzájemně pokřížila a přinesla nadprůměrnou přehlídku živočišného metalu. Toxická atmosféra z obalu desky se prolíná celým dějstvím a přísahá na svatá pravidla žánrů. Dlouhé, instrumentální pasáže se nesou na polštáři technicky precizního death metalu, aby je následně vystřídaly sthrašárny přízemnějších pudů. Líp se cítím v těch prvních, ale spolupráce obou funguje na jedničku a dopřává desce patřičnou šťávu. Kromě těchto dvou jasných pramenů nacházím ještě jeden, ne zcela běžný prvek. Cítím písmo starých mistrů, vědem a koumáků. Jakoby se z alba ozýval niterný hlas neznámé moudrosti, která nezapadá do představy divokých rockerů ve zkušebně. Pouze dojem, přesto mě myšlenky vedou dál za slyšitelnou hranici.

 

 

Pubescentní krákoravý vokál není zrovna nejpádnějším důvodem k tomu si album pořídit, to nepopírám. Kde bral mustr nevím, ale není to žádná hitparáda. Budiž mu ovšem připočteno k dobru, že se místy dokáže vzchopit a zahromovat podzemním chropotem hodným Morloka. Není to zpěvákova priorita, ale nahrávce to přidá pár let k dospělosti. Se zbytkem se člověk musí vypořádat jak může a není to až zas takové trápení. Jsem si jist, že pro mnohé bude tím pravým ořechovým rohlíčkem. K totálnímu smíření nespokojenců pak mohou vést istrumentální, orgasmické eposy.

 

Přes počáteční nedůvěru jsem Revocation přijal za svoji druhou rodinu a na požádání vydám protokol o pravosti a jakosti. The Outer Ones se nezdá, ale ve svém nitru skrývá mnohem víc, než je na první poslech patrné. Kdo jí dopřeje čas, dojde poznání, že první dojem rád klame a zvídavý duch prospívá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky