Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rivers Of Nihil - Rivers of Nihil

Rivers Of NihilRivers of Nihil

Garmfrost23.9.2025
Zdroj: CD 4, panelový digipak, bandcamp
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Rivers of Nihil pojí příjemná atmosféra. Album dokáže být jednoduché i kompozičně košaté, ostré i jemné. Snadno zapamatovatelné i matoucí...

Moje první dojmy z eponymního alba Rivers of Nihil byly o nepochopení a odmítnutí. Album kolem mne proplouvalo, nechytal jsem se, nelíbilo se mi. Postupně jsem se přestal snažit a raději se vrátil ke starším počinům, kde technický death metal měl navrch nad atmosférickými i progresivními nuancemi. Rivers of Nihil si za svoji kariéru vydobyli zvučné jméno, byť k nejvyšším metám se jim prozatím nepodařilo dostat. Myslím si však, že tomu tak není z důvodu nedostatku talentu či něčeho podobného. Rivers of Nihil pro mě představují živou vodu technickému deathu a vedle generačně blízkých Fallujah nebo Fractal Universe patří mezi to nejzajímavější, co moderní death metal v současné době pro mě nabízí.

 

Jak to tak vypadá, tak ani aktuální nahrávka nemine moje hudební vesmíry. Nakonec se ke mně nejen dostala, ale podlehl jsem ji natolik, že jsem byl nucen zakoupit fyzický nosič a kochat se při poslechu listováním v bookletu digipaku. S každým poslechem přede mnou roste síla skladeb, až se nestačím divit, byť uznávám, že moje nadšení je subjektivní.

 

rivers of nihil album

 

Rivers of Nihil je debutem pro nového sólového pěvce, kterým je starý známý, baskytarista Adam K. Biggs, který dříve zpíval doprovodný hlas. Jake D. Dieffenbach po The Work z kapely odešel. Nicméně Adam se zpěvů zhostil na výbornou. Za pomoci doprovodných zpěvů kytaristy Andyho Thomase, bubeníka Jareda S. Kleina a spousty hostí vymyslel pro album tuny pěveckých linek všech možných druhů a barev. Zpěvy jsou doslova temperamentní a dominantní. Dost si z celé atmosféry kradou pro sebe.

 

Rivers of Nihil jsou samozřejmě špičkovými muzikanty, jejichž síla nestojí pouze na zpěvech. Bravurní rytmickou sekci netřeba vypichovat. Ta je, jak s oblibou říkám, hravá. Nepostojí v klidu. I v tišších místech bicí i basa skotačí. Kapela se nechala slyšet, že se vrací k původnímu zvuku, což jsem zkraje s nechápavým úsměvem odmítl, jenže jak jsem vstřebal vše kolem a uvědomil si, o čem jsou skladby, uvědomil jsem si, že místy poslouchám pěkný mazec. Chytlavé melodie odvedly moji pozornost od robustního diktátu.

 

V každé skladbě se střídají nálady s dynamikou o sto šest. Nikdy nevíte, jak skladba nejen skončí. Celý průběh je nevypočitatelný. Pojítko celého progresu, protože o progres se jedná (návrat je pouze k tvrdšímu zvuku, jinak jdou Rivers of Nihil stále dál a dál), může být příjemná atmosféra, která i v těžších momentech neklouže k temnotě a brutalitě. Přesto všechno mají skladby hloubku i přesah.

 

Rivers of Nihil jsou i o saxofonu a ten umí použít. Ruku v ruce s kytarovým uměním kouzlí zajímavá témata. Kytarové linky jsou nejproměnlivější z celého ansámblu. Album je hlavně o nich. Umí být jednoduché, ostré a snadno zapamatovatelné. Jsou však i prostorové, vzdušné a jemně tklivé. Jak která skladba, nebo její část potřebuje.

 

 

Album jsem vlastně nekritizoval, byť by se dalo o ledasčem mluvit. Nepozdává se mi umělejší zvuk bicích, když se pořádně práskne do koní. Je mi jasné, že i mnou adorovaná melodika s líbivými momenty starší fans odradí. Já si Rivers of Nihil notně užívám a k desce se opakovaně s nadšením vracím. Jsem názoru, že pojítkem nahrávky je nadšení a upřímnost. Rivers of Nihil jsou ve svém technickém prostředí rozvášnění a není těžké album procítit.

 

rivers of nihil

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky