Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje první dojmy z eponymního alba Rivers of Nihil byly o nepochopení a odmítnutí. Album kolem mne proplouvalo, nechytal jsem se, nelíbilo se mi. Postupně jsem se přestal snažit a raději se vrátil ke starším počinům, kde technický death metal měl navrch nad atmosférickými i progresivními nuancemi. Rivers of Nihil si za svoji kariéru vydobyli zvučné jméno, byť k nejvyšším metám se jim prozatím nepodařilo dostat. Myslím si však, že tomu tak není z důvodu nedostatku talentu či něčeho podobného. Rivers of Nihil pro mě představují živou vodu technickému deathu a vedle generačně blízkých Fallujah nebo Fractal Universe patří mezi to nejzajímavější, co moderní death metal v současné době pro mě nabízí.

Jak to tak vypadá, tak ani aktuální nahrávka nemine moje hudební vesmíry. Nakonec se ke mně nejen dostala, ale podlehl jsem ji natolik, že jsem byl nucen zakoupit fyzický nosič a kochat se při poslechu listováním v bookletu digipaku. S každým poslechem přede mnou roste síla skladeb, až se nestačím divit, byť uznávám, že moje nadšení je subjektivní.

Rivers of Nihil je debutem pro nového sólového pěvce, kterým je starý známý, baskytarista Adam K. Biggs, který dříve zpíval doprovodný hlas. Jake D. Dieffenbach po The Work z kapely odešel. Nicméně Adam se zpěvů zhostil na výbornou. Za pomoci doprovodných zpěvů kytaristy Andyho Thomase, bubeníka Jareda S. Kleina a spousty hostí vymyslel pro album tuny pěveckých linek všech možných druhů a barev. Zpěvy jsou doslova temperamentní a dominantní. Dost si z celé atmosféry kradou pro sebe.

Rivers of Nihil jsou samozřejmě špičkovými muzikanty, jejichž síla nestojí pouze na zpěvech. Bravurní rytmickou sekci netřeba vypichovat. Ta je, jak s oblibou říkám, hravá. Nepostojí v klidu. I v tišších místech bicí i basa skotačí. Kapela se nechala slyšet, že se vrací k původnímu zvuku, což jsem zkraje s nechápavým úsměvem odmítl, jenže jak jsem vstřebal vše kolem a uvědomil si, o čem jsou skladby, uvědomil jsem si, že místy poslouchám pěkný mazec. Chytlavé melodie odvedly moji pozornost od robustního diktátu.

V každé skladbě se střídají nálady s dynamikou o sto šest. Nikdy nevíte, jak skladba nejen skončí. Celý průběh je nevypočitatelný. Pojítko celého progresu, protože o progres se jedná (návrat je pouze k tvrdšímu zvuku, jinak jdou Rivers of Nihil stále dál a dál), může být příjemná atmosféra, která i v těžších momentech neklouže k temnotě a brutalitě. Přesto všechno mají skladby hloubku i přesah.

Rivers of Nihil jsou i o saxofonu a ten umí použít. Ruku v ruce s kytarovým uměním kouzlí zajímavá témata. Kytarové linky jsou nejproměnlivější z celého ansámblu. Album je hlavně o nich. Umí být jednoduché, ostré a snadno zapamatovatelné. Jsou však i prostorové, vzdušné a jemně tklivé. Jak která skladba, nebo její část potřebuje.

Album jsem vlastně nekritizoval, byť by se dalo o ledasčem mluvit. Nepozdává se mi umělejší zvuk bicích, když se pořádně práskne do koní. Je mi jasné, že i mnou adorovaná melodika s líbivými momenty starší fans odradí. Já si Rivers of Nihil notně užívám a k desce se opakovaně s nadšením vracím. Jsem názoru, že pojítkem nahrávky je nadšení a upřímnost. Rivers of Nihil jsou ve svém technickém prostředí rozvášnění a není těžké album procítit.