Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rivulets - In Our Circle

RivuletsIn Our Circle

Symptom31.1.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Nathan Amundson je médium a jeho zvláštní schopnost zobrazit jednoduchou kytarovou figurou bezrozměrnost lidského pocitu mě opět dostává na kolena.

První půlhodinka poslechu byla dost na svedení, podruhé už mi nové Nathanovi melodie začaly zvolna stoupat do hlavy. Mám rád jeho staré hity jako třeba Gentile Boyfriend nebo Everybody's On The Run, Shakes a Barreling Towards Nowhere Like There's No Tomorrow a chvíli mi trvalo přijít na chuť novým skladbám natolik, že jsem objevil jejich hloubku, skrytou za rychlostí prvního dojmu. Důkladnější pohled za šedou paletu smutně laděných akordů přináší tak trochu očekávaný výsledek – líbí se mi to.

 

Skromný začátek v podobě úvodní Everything Goes s echem posílenou kytarou, funguje jako předehra překvapivě řízné dvojky Not Today, které dominuje poměrně syrový zvuk. Za ten by se nemusel stydět ani Jack White. Dále se ke slovu dostává folkově laděný kus Because I Don't Care následovaný instrumentální mezihrou Wire, napsanou pro akustickou kytaru a bicí. Exekutivním jádrem skladeb jsou zvonivá kytara s příjemně nakřáplým zvukem v hlasitejších polohách a Nathanův éterický tenor. Bicí v jednoduchém rockovém stylu skvěle vystihují rytmus a tempo.

 

V další části deska pokračuje ostřejšími skladbami You Can Never Come Back a I Was Lost Before I Met You, které nijak nevybočují, ale přímo zálibu jsem v nich nenašel. Zvolnění přichází spolu s Dark Days a Won't Be Long Now. Je potřeba zmínit, že posluchači s mimořádně citlivým sluchovým ústrojím a jedinci s vyšší dívčí přes zvuk ocení bohatost mixu, který na stupnici dynamického rozsahu dosahuje průměrné hodnoty jedenáct. Připočtěte inspiraci od Crazy Horse (Neil Young) či raných R.E.M., to celé přenásobte bezútěšnou atmosférou McCarthyho Cesty a víte, na čem jste.

 

Předposlední skladba 24 promlouvá absolutním minimalismem a navozuje dojem dema, které se povedlo na první dobrou. Šum a nepřesnosti v úhozech jen dodávají na pravdivosti. Devítce Sirens rozumím dokonale; to co říká, rezonuje s tím, co si myslím. Špinavá kytara, pronikavý hlas, úsporné bubny, dokonalost zkomprimovaná do tří minut. V podobném gardu, ale s jemnější stylizací, hladce plyne jedenáctá Lucky.

 

Toliko mé postřehy ke zbrusu nové kreaci Nathana Amundsona na téma současné americké psychiky. Berte je s rezervou, hudba byla, je a bude o vkusu a názoru, který si stejně musíte udělat sami. Pozvolná půlhodinová jízda s celkem jedenácti zastávkami vás provede krajinou na první pohled možná pochmurnou, ale přesto plnou naděje. Pominu-li případný nezájem o daný žánr, musel by být člověk citově okoralý, aby ho deska alespoň trochu nezasáhla. Po svědomitém poslechu musím přiznat, že byť bych za každou z not ruku do ohně nedal, tak celkově se ani při největší péči můj mozek ze závislosti na Rivulets hned tak nevyléčí.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky