Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rocky Mountain Oysters - Back to Black Soil

Rocky Mountain OystersBack to Black Soil

Jirka D.25.4.2019
Zdroj: CD-R v 6-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Rocky Mountain Oysters se svou další deskou v podstatě jen potvrzují dříve vydobyté pozice slušného rockového tělesa. Na velké úvahy to není, ale základ je solidní a naprosto zdravý.

O kapele Rocky Mountain Oysters jsme na Echoes už psali, konkrétně v roce 2016, kdy tenhle rockový kvartet z Hodonína vydal svou druhou desku Coursed In Death Valley. Tehdy jsme docela chválili a podle všeho to vypadá tak, že ani letos tomu nebude jinak - sestava vydržela, slušný hard-rockový duch rovněž a deska Back to Black Soil (víc by se mi líbilo „soul“) většinou docela slušně šlape. Proč se na ní název kapely píše se „z“ na konci namísto „s“ jako kdekoliv jinde (facebook, bandcamp, starší desky...), nevím, a asi je mi to jedno.

 

V souvislosti s tím by se slušelo zmínit tu věc, že album vyšlo jako pálený CD-R nosič s potiskem, vložený do 6-panelového, docela měkkého digipaku, kterému pro porozumění se světem stačí pouze černá a bílá barva. Což v důsledku není úplně hloupé. Na první pohled je sice jasné, že kdo kreslil toho titulního smrťáka, v životě neměl v ruce kosu, protože jinak by takovou blbost nenakreslil. Oproti předchozímu albu pak chybí texty a jejich vysvětlivky, takže namísto přehnaného velkého čtení z minula si tentokrát nepřečtete skoro nic.

 

Rocky Mountain Oysters band

 

Back to Black Soil má slabých sedmatřicet minut a je to naprosto akorát. Kapela až na pár výjimek typu úvodního intra Pikogramm či mezihry Astral Hearse servíruje slušně šlapající hard rock, který neoplývá kdovíjakou originalitou a inovátorstvím (co taky v tomto stylu vymýšlet), ale sází na poctivé, energické a posluchačsky vstřícné řemeslo. Úplně stejně jako minule. Je naprosto jasné, že cílová skupina fanoušků bude třicet až čtyřicet plus a klidně i víc. Máničky ze 70. let spojte se!

 

Druhým vyjadřovacím jazykem desky je psychedelický rock, ale je to jazyk podružný, k němuž se přistupuje pouze omezeně a dle mého názoru i méně zdařile. Jde spíš o volnější pasáže, v nichž kapela lehce přešlapuje a jakoby promýšlí, kam se vydat dál - typicky v Flood (Is Rising), případně skladba Requiem On Pork Dur (part one). V těchto momentech mi přílišné zasnění nedovoluje ani zvuk desky, hodně boostrovaný, natlakovaný a slyšitelně ořezaný. Jeho nastavení mi přijde logičtější právě u rychlejších, hard-rockových skladeb, protože u nich podtrhuje jejich živelnějšího ducha, ale v případě psychedelie bych si představoval zvuk vzdušnější, prostorový, a takový ani zdaleka není (a rozhození kytar do sterea to nezachrání).

 

 

Za sebe přiznávám, že desku Back to Black Soil si maximálně užívám v jejich svižnějších momentech, tedy ve skladbách jako J3 Hexadecimal Key Generator s baskytarou jako rašple nebo Requiem On Pork Dur (part two), kdy kapela šlape jako slušná hard-rocková mašina. Podobně nemám problém ani tehdy, když se prohrabou blues-rockové archivy a album začne svého posluchače příjemně houpat (Boanerges). Zvuková koule bez špetky prostoru sice ve sluchátkách nic neusnadňuje, ale i tak mám pocit, že dobrá hudba se nad nepřívětivým zvukem prosazuje. Album jako celek funguje docela sebejistě, i když ne vždy naprosto přesvědčivě, a je z něj cítit notná dávka staromileckého, poctivého přístupu. Zhruba tam je třeba hledat jeho největší klady.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky