Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Sadist jsme toho u nás napsali docela dost. Máme Sadist rádi, byť ne všechny jejich počiny nám chutnají na stopro. Pojetí jejich technického nebo progresivního death metalu – je fuk, jak to nazveme – je stále těžko uchopitelné a nepředvídatelné. U příležitosti předchozího počinu, deváté řadovky Firescorched jsem zmínil, že se nejedná ani tak o death, jako atmosférický prog/thrash nebo něco takového. Vydají se Sadist prozkoumávat náladotvorné stezky, nebo se obrátí ke svým kořenům? Tvůrčí mozek kapely Tommy Talamanca je tvůrcem, u kterého nelze dopředu odhadnout vůbec nic. Something to Pierce do náladotvorných možností i návratům kamsi do historie hází vidle. Desátá nahrávka je rozpoznatelná, ale od předchozích se zase liší.

Obálka, kterou pro Sadist vytvořil vyhledávaný umělec Andreas Christanetoff (za všechny vypíchněme Aborted, Phlebotomized nebo Pyrexia), vás hodí do totálně odlišného světa než třeba krvavě ponurá obálka Firescorched, ať nechodíme pro srovnání daleko. Máme zde draky, modré odstíny, muže v kápích a s oštěpy. Nebýt typického loga, výsledek by mohl evokovat bardy Blind Guardian.

Krom Talamancy a ikonického pěvce Trevora Nadira je sestava komplet nová. Respektive, někteří už v kapele opět nefigurují – basák Davide Piccolo. Rád bych řekl, že díky této změně se výrazivo kapely na Something to Pierce posunulo. Ale předpokládám, že Tommy Talamanca je u vesla spokojený a nikoho k němu nepustí. Nové skladby jsou hnány nebývalou brutalitou a těžkým zvukem. Na poměry Sadist samozřejmě. Trevor svůj hlas noří do hlubokých growlů, kytara drhne kila rovněž fest těžkotonážní silou, čemuž velice napomáhají razantní bicí. Při poslechu úvodní a zároveň titulní skladby lze vzpomenout třeba na Leprosy mistrovských Death. Vše je samozřejmě rázem pryč a vzpomínky blednou.

Sadist do svého metalového koktejlu přimíchávají orientální nápěvy s jazzovou rytmikou. Výsledkem je obdivuhodná tepová hravost a neškolenému sluchu může způsobovat závratě. Mix starého deathového universa s přimíchanými ingrediencemi nebo občasnou hostující pěvkyní Glorií Rossi drží pohromadě jen díky uměleckému vytržení všech zúčastněných. Talamanca, který opět vedle kytarových orgií obsluhuje klávesové party, tomuto rauši šéfuje, a je bláznem největším. Klávesy mi opět vadí. Zvukovou banku svých kláves ani trochu nezmodernizoval, ale čert to vem.  

Začátek desky slibuje extrémnější nářez a hluboké growly, dále se však nemilosrdně mísí s experimentálnějšími plochami. Tempo je neklidné, styl nejistý, ženské vokály zvláštním způsobem nepříjemně chladné. Obzvláště lámou vědomí střídající nálady, kdy surový tlak a deathovou rubanici trvající minutu dvě, na stejnou chvíli střídá klávesový a basově pulsující fussion, což se velice záhy pinká tam a zpět.

Pod vší technickou zhoubou tepe funky. Nahrávka je složitá a proměnlivá pouze v případě soustředěného poslechu. Pro nepřipravený dav se nabízí thrash/deathová hoblovačka s atmosférickými vsuvkami. Something to Pierce se poslouchá velice snadno. Může za to jednak příjemná stopáž, nicméně Tommy Talamanca je zkušeným tvůrcem, který umí napsat dobrý riff, baví ho bohaté aranže i tah na branku. Obklopuje se stejně šikovnými muzikanty a lidskou tvář pak dodává Trevor Nadir, na kterého je spolehnutí. Nepřekvapí, ale potěší v každém případě. Tentokrát oplývá hlubším hlasem. Nebojí se známého screamu a šepotů, nebo je jednoduše zticha a dává prostor svým kolegům. Album uzavírá zvláštní instrumentálka Respirium, která se předchozím skladbám v podstatě vzdaluje a kouká se hledat nové směry.

Something to Pierce není nejzdařilejší nahrávkou Sadist. Po geniálních peckách typu Tribe nebo z poslední etapy špičková Hyaena je laťka nastavená proklatě vysoko a zdolat ji není jednoduché. Something to Pierce je každopádně deskou dobrou, nadprůměrnou a důstojnou kapely s legendárním statusem.