Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saor - Guardians

SaorGuardians

Sorgh28.11.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Guardians je slabá deska snažící se o to, aby tak nevypadala. Bystrý posluchač se ale obalamutit nedá a falešnou hru bezpochyby odhalí.

Folkmetalové velebení přírody, živlů a předků je oblíbeným pohledem k vlastním kořenům, ale zároveň i sondou do cizích kultur. K některým máme blíž, k jiným dál. Skotské tradice patří k těm populárnějším, však kdo by neznal uhrančivý zvuk měchů a píšťal, dud? Tamní inspirace dokáží nabídnout tolik kouzla, že kromě místních patriotů oslovují i široké spektrum cizinců.

Za názvem Saor stojí člověk jménem Andy Marshall, který bude asi více znám z kapely Falloch, ovšem jeho portfólio je mnohem širší. Je to ten typ člověka s přebytkem energie, kterou potřebuje vybít a všechno si nejradši dělá sám. Proto většina projektů, ve kterých působil, byla one-man záležitostmi, ke kterým si občas přizval nějakého hosta. Po valné většině už neštěkne pes, jak už to v podobných případech bývá, a teprve se ukáže, jak na tom bude projekt Saor s aktuálně třetím albem nazvaným Guardians.

 

Andy nás bez otálení přenese někam mezi sychravé kopce ve Skotsku, které zdánlivě nemají hranic. Obloha splývá se zemí a v pastoušce se choulí promoklý trubadúr. Zasněné brnkání lhostejně ignoruje elektřinu a nenásilně nastavuje trochu kýčovitý pohled do rozlehlé krajiny halené modrým oparem. Postupně se přidají dudy a další tradiční nástroje, čímž se dění dostane do těch správných kulis. Půjdeme cestou obyčejných lidí, kteří jsou hodně na vzduchu, dbají na skromnou stravu a pod zem přesto odcházejí brzo.


Marshall se snaží být upřímně rustikální, jeho cílem je vyvolat dojemný a silný náboj ukrytý v krásách jeho země. Můžeme se šklebit nad kýčovitým pojetím a patosem, který z Guardians vykukuje, ale to k tomu patří. Horší je, že album kromě lehkého zasnění o moc víc nenabízí. Hlučné kompozice působí zdánlivým majestátem, ale po odkrytí vlhké rašeliny nám žádný poklad v očích neuvízne. Jednoduchým melodiím chybí myšlenka, mělké omílání několika málo motivů se stává rituálem, který nám má být vším. Vzácně nás vyruší nástup flétny nebo zvuk jiného tradičního nástroje a nutno říct, že právě jen na zvuku houslí, flétny a dud album stojí, to ostatní je pouhý kompars. Tvrdé jádro představované kytarami se k melodiím jen nesměle přidává a mnohdy jen plní roli rytmické podpory. Bohužel jen vzácně dojde k utržení kytarové vichřice nesoucí vzpomínky na upřímně kruté počasí. Postrádám hlubší perspektivu mezi středem zájmu a pozadím, což z Guardians dělá poměrně nevýraznou nahrávku. Bez silných nápadů to zkrátka nejde a je vidět, že se Andyho myšlenky rozpustily v řadě vedlejších projektů.

 

Na albu je z mála upleteno dlouhé nic. Hodinová hrací doba je fakt dost. Skladbám by prospěl poctivý ořez, jaký vám za rozumný bakšiš nabídnou Turci v kebabárnách. V tomhle žánru je sice délka jednou ze základních podmínek, aby se člověk rozpustil ve vodách uvolněného snění, ale k tomu alchymie mezi mnou a albem protentokrát nevede.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky