Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sarkom - Exceed in2 Chaos

SarkomExceed in2 Chaos

Victimer20.3.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Adrenalin, blasfemie a nadhled. Sarkom spojují modernu s old schoolem a nedělají si s tím násilí ani hlavu. Přitom Exceed in2 Chaos má obojí.

K uctívání norských rarachů Sarkom jsem měl doposud daleko, ale ledy se hnuly právě s vydáním nového alba Exceed in2 Chaos. Od kapely, která kazí vzduch všem černoprdelníkům už od začátku tisíciletí, teprve pátým v pořadí. Sarkom si tentokrát dali řádně na čas a přestávku mezi Anti-Cosmic Art a novinkou natáhli na osm let. Na otázku, proč jsem Sarkom nedával víc odpovědět neumím, ale zpětně to beru jako chybu. Seděli by mi už jenom tím, že byli vždycky trochu jiní. Čerpali z kořenů, ale tahali do nich dříví z jiných lesů a tvořili kolikrát velmi zajímavé plochy a postupy. A postupně se v tom zlepšovali a profilovali, až dospěli do fáze svého nejrazantnějšího kroku a nazvali ho Exceed in2 Chaos.

 


Sarkom byli vždycky old school, ale rozmanitý. Implementovali do své tvorby různé vlivy a osvěžení, ale přitom nijak nenarušili vrzavý chod staré mašiny. To ozubené kolo se nezadrhlo a dneska navíc jede na nový převod. Aneb tak nějak by se dal vnímat ten jejich hrdě prorostlý kořen z pozice blackové moderny, která ho teď má na povel. Novinka je neutuchající blasfemická honička po starých riffech v novém prostředí. Sarkom zní kolébavě zatuchle, energicky i naprosto současně. Nebojí se spojit staré podzemí s mocným pohlcením aktuálního metalového kurzu. Norové jsou vášniví soustružníci se střízlivým pohledem na věc. Nač se hrabat v relikviích a jen je dokreslovat zvláštními momenty a proměnami. Pojďme tu proměnu udělat kompletní.


Exceed in2 Chaos je exemplární black, který si vyloženě libuje v tom, jak je schopný si brát z jakéhokoliv šuplíku. Umí být groovy, zhoubně majestátný, melodický i war metalový. Sarkom zachovali chladnou hlavu a propojili různé aspekty stylu v jeden energický monolit. Celé dílo netrpí nevyvážeností. Kapela to nakopla a novým albem doslova proudí adrenalin. Ve jménu zkaženosti a agresivně houpavé chůze po ostří. Sarkom to ale mají pod kontrolou. Své disonantní choutky, kousek avantgardy v mardukovském prasopalu, i ty klasické groovy rytmy, které už sotva mohou někoho překvapit. Záleží, jak je s nimi nakládáno. A tady jim Sarkom nastavili velmi výhodné podmínky.


Novinka zní nadupaně a když už člověk nemůže a nemá náladu, stejně po chvíli objeví motiv, který mu předtím zůstal zapovězený. Ano, jsou tu místa, kdy výživná černota lehce opadne a kapela vsadí na experiment, nebo už zkrátka netiskne tak pevně, ale to se časem rozplyne v další várce rafinovanosti. Jo, přesně, Sarkom jsou rafinování vojáci black metalu. Takoví, co si prošli peklem, aby věděli, že zle už bylo a zlo je třeba brát víc s chladnou hlavou. Nebát se ho posunout blíž komerční rutině a přitom z ní právě komerční rutinu neudělat.

 


Exceed in2 Chaos je album, které nenudí. To se zcela příčí jeho vlastnostem. Solit to, posílat prkenné blasfemické topoření do nevěstince, kde je to prostě větší rajc, než solidně nalajnované domácí peklíčko. Támhle u sousedů, tady u těch od vedle. Sarkom to mají na háku a stejně tak to dělají naprosto profesionálně. Ne, tohle není blbý black, tohle je moc dobré představení, jak ho příkladně mučit a ohýbat, a ve finále vůbec nic neztratit z jeho primitivní podstaty. Moderna ano, chlív taky ja wohl. Tenhle chytrý randál prostě můžu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky