Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Satyratis příjemně zahřejí mozek všem, kdo nelpí na přísném pojmenování a škatulkizaci. V jejich případě je stav dost nejednoznačný, hodně členitá stavba skladeb ujíždí z potřeby pojmenovat stylové lůžko, kde bychom je rádi viděli. Když už jistota ťuká na dveře a v hlavě se pomalu vyjasňuje, přijde naprostá změna směru a svede kroky úplně jinam, často bez návratu. Jistotou může být jen fakt, že v případě Satyrasis neopustíme revír tvrdého metalu. Stále hraje prim divoká jízda kovových elementů, z jejichž interakce vzniká tohle skvostné dílko.

Kombinační machinace provozuje celá plejáda kapel a každá na to jde po svém. Jedni se urputně snaží přijít s neokoukaným materiálem za každou cenu a výsledek může být bolestným zklamáním, někteří svůj nedostatek invence halí do chaosu aranžérké rozežranosti. Opravdu silných je poskrovnu. Satyrasis bych si dovolil zařadit mezi ně. Jednak zručně kombinují melodiku s techničtěji pojatým death metalem, kde líbivá linka nebrání podivně se tvářící rytmice vymýšlející všemožné fígle. Pak mi štymuje přirozenost přechodů různých motivů v jednom celku. Témata by do sebe mohla narážet, ale muzikanti jako zkušení lodivodové včas zpomalí a segmenty do sebe lehce zapadnou. Často se do hry výrazně zapojuje basa, která si ráda brumlá v dunivém monologu, zatímco na druhé straně studia se někdo pokouší o decentní solíčko. Pohybující se múza dává všem dostatek místa pro trochu vlastního scénáře, takže si během poslechu všimnete opravdu každého nástroje.

Název a obal desky by mohl svádět k falešným odhadům materiálu. Death je death, to nikdo nezmění, ale z mrtvé hmoty se chvílemi odpařují  nezbedné obláčky humoru, které berou munici předsudkům zrozeným z letmého pohledu. Zvesela cvrlikající kytary se třepetají jako sýkorky v korunách hřbitovních javorů a pokukují přes zeď do světa živých, nezlomná basa si odbíhá k bezstarostnému jamování k sousedům z jazzové sekce. Projdeme se nočním kabaretem v plném proudu a lehká ruka s paličkou vykouzlí tempo přizpůsobené starším seladonům. Svázanost konvencí se rozpustí během death´n´rollové tancovačky jako vystřižené z dílny Entombed, kteří na moment postojí opodál. O to víc nás pak může ochromit strach vyvolaný kvílením z břehů neviděného Styxu. Ojedinělé proudy tajemné atmosféry korigují přehnané veselí jako připomínka toho, že se smrti se můžeme vysmát, ale to je asi tak všechno. Albu to rozšiřuje emociální otisk, který po sobě zanechá. Já budu mít jeho mastnou stopu na košili dlouho.