Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saxon - Dogs Of War

SaxonDogs Of War

Sarapis12.12.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC + bedny Genius/mp3 player na cestách
VERDIKT: Album „Dogs of War“ je heavy metalové jen svou obálkou a částečně i titulní skladbou. Jinak poctivý hard rock, který své „vnady“ neodhaluje hned na prvním rande. Přátelé kovu asi nebudou spokojeni, ale nejen heavy metalem je člověk živ. Já říkám dobrý!

Nu což, tak si dáme zase trochu toho retra...

Popravdě mě překvapilo, že jsem měl se skousnutím této dvanácté řadovky v diskografii Saxon takové potíže. Jestli jste alespoň prolítli moji recenzi na starší album „Destiny“ (1988), které nebylo fanoušky kapely nikdy vřele přijato, musí vám být jasné, že mně až tolik nezáleží, zda se Saxon drží heavy metalových postupů a ingrediencí, nebo zda se vydávají i do jiných hudebních sfér. Hlavní je, aby to znělo dobře a poutavě a to je pro mě to nejdůležitější měřítko. Jenže u „Dogs of War“ jsem zpočátku tento metr raději nevytahoval. Skladby mi přišly utahané a nevýrazné a kapela jako celek působila unaveným dojmem. Zejména ze zpěvu P. Biffa Byforda jako by se vytratila veškerá výbušná energie, která na dřívějších albech kapely tvořila pevnou součást jeho vokálního výrazu. Ale jak to tak někdy chodí, něco mě k desce pořád táhlo. I když se na albu nerýsoval žádný výrazný hit, všechny skladby s každým poslechem poodhalovaly víc ze svých předností...

Teď se přenesu z minulého času do přítomného. „Dogs of War“ je nakonec dobrá deska. Saxon se zde vydávají do teritoria hard rocku s citelným jižanským akcentem kapel jako ZZ Top, Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith. Počáteční pocit unavenosti vyplývá z poslechové zkušenosti z předchozích (především) heavy metalových alb kapely, ale když si uvědomíte, v jaké oblasti se Saxon pohybují na této desce, tak je zřejmé, že se adekvátně přizpůsobili stylu a prezentují se jako stoicky klidní, pohodoví a zkušení rockeři, kteří už mají leccos za sebou.


Není to tak ale po celou desku. Například úvodní titulní píseň představuje kapelu v její klasické poloze a teprve až následující dění přesouvá Saxon do roviny přežvýkání tabáku za tónů bluesové kytary. Tuto polohu asi nejjasněji zastupuje skladba „Demolition Alley“. Že na albu není výrazný hit, to po pořádném seznámení a pochopení alba také neplatí. Třeba „Hold On“ se do mozku nakonec umí zakousnout s pořádnou silou, byť citace slavného hitu „Since You Be Gone“ od Rainbow je na ní již od počátku nepřeslechnutelná. Závěr desky je pak nečekaně silný díky dvojici skladeb „Give it all Away“ a „Yesterday's Gone“, kterým předchází pomalá a japonským folklórem naťuknutá „Walking Through Tokyo“. To mimo jiné naznačuje, že potenciál Saxon roku 1995 nekončí u jedné či dvou povedených písní. „Dogs of War“ jich má v rukávu daleko víc a i když se teď pomalu dopisuje rok 2010, myslím, že není od věci se k ní vrátit, popřípadě ji zkusit úplně poprvé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky