Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Selbst - Relatos de angustia

SelbstRelatos de angustia

Victimer1.9.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Stavy úzkosti prezentované ideální blackmetalovou souhrou, aneb když melodie podrývá chaos disonance a činí ji přístupnější.

Místo působnosti další z akvizic respektovaného labelu Debemur Morti patří do pořád dost exotické Jižní Ameriky. Chlapík působící pod pseudonymem N založil kapelu Selbst ve Venezuele, aby pak v roce 2016 po přesídlení do Chile už pouze jako samotář obklopený hostujícími muzikanty směle pokračoval. Jinak je Selbst těchto dnů ryzí one man projekt. Jeho black metal osciluje mezi disonancí a melodickou košatostí, kdy budou osloveni zejména fans kapel jako Mgła, Aosoth nebo také objev posledních týdnů Aversio Humanitatis. Za mě tvoří Selbst, podobně jako posledně jmenovaní, velmi chytlavý materiál, který ač je stále vláčen těžkostmi a stavy kruté nesouhry, je v prvé řadě silně atmosférický, výpravný a plný.


Ano, Selbst by mohli symbolizovat rovnováhu mezi harmonií a disonancí, zvláštní hru na přitažlivost v odpudivých dutinách země, krásu vyschlých pórů a jakýsi podzemní vývod na cestě k noční obloze a zpět. V tvorbě projektu se snoubí temnota i epická vřava, jež není nucena jen bublat pod povrchem, ale dostane se jí poměrně dost prostoru k vyjádření. V některých aspektech je možné chápat Selbst dokonce jako velmi melodické či atmosférické těleso, na poměry aktuálního kurzu všech technikou a disharmonickou aurou stižených formací pak zcela určitě. A znovu se vracím k španělským atmo tyranům Aversio Humanitatis, protože z jejich letos vydané desky Behold the Silent Dwellers mám hodně podobné pocity.

 


Ve vší té, někdy až otravné sklíčenosti, je pořád dost míst ve světlíku, kudy se člověk může pořádně rozhlédnout a nasát vlivy odjinud, než jen z páchnoucích kobek. Selbst se na novince  prezentují jako výzvám otevřené těleso, byť je to pořád v mantinelech znamenajících smrt a zmar. A stavy úzkosti. U Selbst jsem si ověřil už vyzkoušený přístup, kdy jsem zrovna dostával sodu od mnohem chorobnějších nahrávek a Relatos de Angustia i přes svou divokou povahu fungovalo jako očista nahromaděné agrese. A to dokonce tak dobře, že jsem uznal za vhodné tomu nepodlehnout a celou akci na čas přerušit. Následný návrat z druhé strany vyžadoval o dost větší úsilí, bylo třeba uchopit to vnitřní napětí a nedá se říci, že by to bylo zrovna leháro. Na to, že je Relatos de Angustia venku ani ne měsíc, se toho dalo stihnout docela dost.


Není to ale čistě melodická deska, na to je pořád příliš zvrácená a brutální. Svou povahou je vlastně dost záludná a nesmlouvavá, natož aby to byla vymodlená deska pro zaryté melodiky. Je v ní ale hodně vášně a ta musela ven. Nebylo nutné ji schovávat pod prahem dveří vedoucích do hlubin Země. Navrch se dostanou post-blacková epicentra, která obeplouvá hrdá stránka kapely a její jižanská krev, která je v melodických momentech z desky jasně patrná.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/selbst%202.jpg


Po intru následuje současný blackový dril na téma jak být v nesouladu a přitom technický. Deafening Wailing of the Desperate Ones je skladbou symbolizující tu nejméně přístupnou tvář novinky Selbst a napoprvé nedává příliš znát, čeho jsou N a jeho věrní ve finále schopni. Až po ní se kapela vymaní z chladnokrevné neústupnosti a dodá své hudbě na atmosféře a chytlavých melodiích. Pokud se může zdát úvod alba až moc vystavěný na trase, kterou si už prošli mnozí jiní, další kompozice jsou o poznání zajímavější. Prakticky každý další song sebou nese aspoň jeden silný moment, pasáž, kterou si nelze nepamatovat. Surovou hmotu The Depths of Selfishness nese k výšinám šarmantní žár jižního slunce, který chtě nechtě svítí do nevětrané krypty a svádí k pohledům ven.

 
V Silent Soul Throes je znovu více úzkosti, ale skladbou se  prolíná i kus post-blackové melancholie, která mi tak dlouho někoho připomíná, že jsem z toho stejně jelen a za boha (tfuj!) si nevzpomenu koho. A zase ten rukopis, který mají v krvi jen kapely na jih od nás. Je prostě i v Selbst. I dech má svoji váhu a v The Weight of Breathing se rychlopal umí celkem snadno změnit v klidné místo pod zemí a čistý vokál. Ten se pak objeví i závěrečné tryzně Let the Pain Run Through, která je víc post-metal pro napravené schizofreniky než black pro kováře a volnočasové lučištníky. Suma sumarum, Selbst 2020 jsou velmi solidní blacková vřava s výhledem do dálek a smyslem pro kreativitu. A rozhodně si je budu pamatovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 1.9.20 17:58odpovědět

I mě učarovali. Parádní jízda!

Lomikar / 1.9.20 17:56odpovědět

Selbst mě nadchli už debutem a podpis krví u Debemur Morti jsem jim přál. A ani v nejmenším nezklamali. Intenzivní pecka od začátku až do konce s perfektním zvukem.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky