Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shaark - Hybrid War

ShaarkHybrid War

Jirka D.11.3.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: mobil / SONY TA-F730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Po návratovém albu Deathonation chytli Shaark druhou mízu a v relativně krátkém čase přichází s novou deskou, která se ale od té předchozí mnoho neliší a opakuje stejné dobré i stejné chyby. Staří psi se novým kouskům evidentně učit nebudou.

Členové Shaark jsou veteráni ošlehaní mnohými větry a mnohými kapelami, z nichž některá jména jsou vyslovována s náležitou úctou, některá ne. Mnohé z toho je minulost, něco platí do dneška, některé legendy blednou, ztrácí se v běhu času a mladým už skoro nic neřeknou, jiné ani legendami nebyly, byť si někdo mohl myslet opak. Aktivita Shaark byla největší v druhé polovině 90. let a krátce po přelomu milénia, kdy kapela stihla vydat čtyři ze svých šesti řadových desek. Přičemž do těch šesti počítám i tu aktuální, z čehož je patrné, že za posledních téměř dvacet let se toho co do nového materiálu mnoho neudálo.

 

Shaark band

 

Návratová deska Deathonation přišla na svět v roce 2020 na Slovak Metal Army a troufám si tvrdit, že na první pohled každého kolemjdoucího zaujala svým obalem, pro který teď marně hledám přiléhající přívlastek. Řekl bych takový zločin proti lidskosti, bez přehánění, a jsem rád, že pro tentokrát se to lehce zlepšilo. Žádný zázrak, barev jak na velikonočním vajíčku, ale oproti tomu minulému ústřelu vlastně docela dobrý. Název desky Hybrid War, téma aktuální a se mnou veskrze rezonující, kdy mocní a tupí opět vedou prostý lid před hlavně děl a hrají svoje hry, při kterých teče krev jiných. Zajímalo by mě, kolik z těch válečných štváčů četlo Barbussův Oheň.

 

Pokud se rozhodnete album poslechnout, jednou zkuste intro, ale pak už vám to neradím. I přes reminiscenci klasické hudby to připomíná nějakou špatnou videohru z dob počítačového pravěku, je to naivní a legrační a člověk si říká, jestli to bylo zapotřebí. Za mě nebylo. Následující dění bych potom rozdělil do dvou částí s mezilehlou vsuvkou. Ta první jsou skladby dva až pět, tedy The Emperor of EvilGovernmental Chaos..., které jsou za mě dobré. Je to takový hutnější thrash, s dobrým drajvem, tažený bubeníkem s lehkou nápaditostí hry (a těžce přepísklým vytažením v mixu), spoustou odkazů na staré dobré old school časy (dvojka je Slayer jak bič) a tedy spoustou záchytných bodů pro metalové hastrmany. Baví mě to, dá se u toho v klídku snít, třepat hlavou a klepat nohou, což je za mě pochvala. Fakt jo. Trojka Dorian míří k Oscaru Wildovi a já si v ten moment říkám, jestli ty dnešní mladé, v sobě utopené, utrápené a usoužené post-všechno kapely vůbec četli Wilda? Jsem na rozpacích...

 

 

Pak přichází přelomový moment, tedy instrumentálka Twilight of Civilizations, která je sama o sobě docela nuda a po ní už se to nikdy nevrátí do těch správných kolejí. Ona sama je dlouhá, nejdelší na albu a jejích skoro šest minut je po předchozím oklepávání bláta z bot téměř k nepřežití. A to, co následuje po ní, jakbysmet. Shaark najednou šetří nápaditostí a míchají takový podivný, rozplizlý guláš z thrashe a deathu, za mě groove metal z té nejslabší Cavalerovy éry v Soulfly, kdy přestal chlastat a zdravá játra vyměnil za šablonovitou, heslovitou metalovou nudu. Shaark jedou přesně v těchhle kolejích a štěkají spíš unaveně, z povinnosti a z principu, kdy podle mě sami nevěří v účinek takového počínání. Druhá půlka desky oproti té první hraje druhé až třetí housle a za mě nenabízí jedinou trochu zajímavou skladbu. A klidně si o tom myslete, co chcete.

 

Z celkového pohledu mám po ruce mnohem víc sympatií než objektivních argumentů. Shaark jsou nejen veteráni, ale taky dříči undergroundu a jejich muzika je sevřená v těchto mantinelech. Žádné velké nápady, žádné velké iluze, žádné současné vlivy a žádné překvapení. Může se mi to líbit a nepopírám, že především v první polovině se mi to místy líbí, ale jinak je to relikvie a dinosaurus.

 

Buďme za něj ale rádi, až jednou nebude, budeme na něj vzpomínat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Milan "Bhut" Snopek / 16.9.13 16:19

Nejdiskutovanější album tohoto roku? Asi ano. Nehodlám nikomu rvát do úst má slova o tom, jak se na jejich současný vývoj dívám já. Ale neodpustím si pár poznámek. Kapela, která vydala hymnu Mother North pak najednou natočí Phoenix a oheň je na kostele. Upřímně - tahle deska se mi příčí. Je znít cítit poťouchlost autorů a možná i záměr znít zcela odlišně, čímž se podařilo rozdmýchat množství diskuzí. Neznalý posluchač pak dostane chuť si to sám okusit na vlastní kůži. Já říkám fuj, ruce pryč. Nelíbí se mi to a tím pro mne album zůstává zapovězené. Raději zavzpomínám na postarší /dnes bychom mohli říct prostřední/ období jejich diskografie.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 17.3.24 18:38odpovědět

Jirka D: souhlas se vším!

obsolete / 12.3.24 19:53odpovědět

Vélečných stváčů,to jako vážně?!Jediný štváč je putlinovo rusácko.Tyhle laciný připosraný čecháčkocský žvásty ala bureš nebo pičimůra jsou bohužel naprosto typický Viník je jen jeden což je zřejmé i z tohoto alba.Navíc mě tyhle cancy serou o to víc že na Ukrajině zemřel jeden z mých nejlepších kamarádů.A kupodivu jel bojovat protože to pokládal za správné.Nikdo ho nemanipuloval a "neštval" ale to je zjevně nad tvé chápání

Jirka D. / 13.3.24 6:11odpovědět

No, je vidět, že toho máš plnou hlavu. Možná příště, než zasedneš ke klávesinici a začneš někoho urážet, si vem prášek na uklidnění. Pomůže to.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky