Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"Blackjazz" je skvělá deska, ale zapomeňme na ni. Shining jsou svá a originální kapela, která jedny ničí až příliš agresivním soundem, kde mimo tlaku na slechové ústrojí stojí v cestě také výrazně experimentální muzika. Druzí si pak pomlaskávají nad zvráceným pojetím jazzových prvků v kovaném hledí metalu, který není ani black, ani industrial a přitom bývají oba zmiňovány nejčastěji. Shining jsou prostě samorosti, ale hlavně inteligentní bytosti libující si v poněkud šokantnější podobě servírování tvrdé muziky. Koho z ní bolí duše, hlava i přehrávač, není navždy ztracen. Pokud nezkousne experimenty zmítanou minulost Shining, mohl by otestovat svůj chrup na přítomnosti. "One One One" je k tomu víc než příhodným albem.

Hlasitost zůstává, nastupuje zjednodušení, zůstává i agresivita a nastupuje její odhalení. Jedna a jedna jsou jedna a všechny tři jedničky buší jako buchary do zástupů dvojek, trojek a dalších zbytečných čísel. Dnes jako by je Shining nepotřebovali. V rámci své tvorby určitě. Novinka je totiž především deskou na první dobrou, natlakovanou nádobou, jenž vytěsnila experimenty na okraj, ale přitom se jich nezbavuje. Je albem, kde dali Norové jasně na srozuměnou, že tentokrát bude vše prostší, ohlodanější a méně barevné, jakkoli je barevná křiklavá obálka "One One One". Samozřejmě v rámci jejich zvyklostí a norem. Z apokalypticky zvrácené hudební produkce jde sice stejný chlad a typická sterilnost, dokonce i ta typická nestravitelnost, ale je to hlavně rebelie a pudová zvířeckost, co dělají album přístupnější.

Ti, co hledají neustálé kejkle, hraní pozpátku nohou na saxofon za doprovodu industriálně metalového pozadí, těm zřejmě nebude výsledná podoba novinky po chuti a půjdou si zpětně pustit "Blackjazz" nebo "Grindstone".Ti, co potřebují strávit veškeré jazzivo s metalovým rezivem a nezvracet u toho balónky naplněné vlastní krví, znění "One One One" uvítají. A těm, kteří hledají jen dobrou hudbu bez důrazu na způsob, počet riffů a přejetí po hmatníku, to bude stejně jedno jako každá další kapela, kterou si s chutí poslechnou a obloukem se vyhnou podobně chytrým recenzím. Hlavní je jedno, "One One One" je deskou, která zatraceně šlape, ať už pochybovačům po krku, nebo jazzovým honimírům ze začouzené kavárny po saxofonu.

Co jsem chtěl zpočátku vytknout, tak je obklopení se pocitem, že tahle silová deska není nahrávkou na delší tratě, byť její čas běhu ukazuje jen něco málo nad třicet minut. Dojem, že jí dochází po třech čtvrtinách a vyčítavých pohledech na píšťalku tělocvikáře dech, postupem času zmizel, stejně jako pot na čelech členů kapely. Bylo to pouhé zdání, které střídá uspokojení a přijetí Shining znovu za své. Jen v trochu jiné dimenzi a z trochu jiného úhlu pohledu.