Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skade - Gudinnen

SkadeGudinnen

Victimer13.10.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tip na neotřelý a umělecky ambiciózní lo-fi black metal z temných norských lesů? Co třeba první album Skade?

Skade je norský blackmetalový one projekt z města Bergen. Nový nebo aspoň dosud opředený tajemstvím, které v podobě jména hlavního autora stále platí. A kromě těchto dvou strohých informací vlastně nic víc nemám. Nechme tedy Skade v jeho anonymitě a to podstatné si povíme níže. Projekt má od června venku své debutové album Gudinnen, které nám bylo doporučeno z řad čtenářů sledujících naši pravidelnou nabídku alb v podobě měsíčních Ozvěn. Díky za tento povedený tip. Neotřelost a v dnešní záplavě různých podobně znějících spolků také originalita, jaké se albu Gudinnen dostalo, se určitě cení. Já byl lapen do sítí tohoto podivného a jak se patří mystického díla prakticky hned.


První album Skade je temný a experimentální lo-fi black metal. Takový, který se nebojí zůstat jen v primitivním módu. Jednotlivé skladby v sobě vedle ryzí podzemní syrovosti nesou schopnost absorbovat další vlivy a jisté části alba bych se nebál označit jako avantgardní. V hlavní roli je klavír a zvláštně uchopené symfonično. Alespoň částečně jsem si dal dohromady textovou složku alba, je velmi temná a zcela v mezích černého kovu. Mimojiné se ocitáme na březích moře, v ledové mlze, anebo s jistou vnitřní hořkostí hluboko v lesích. Gudinnen chápu jako introvertní uměleckou zpověď. Mísí se v ní totální underground s efekty a chutí posunout jej dál, na netradiční úroveň. True norwegian black metal a ambice nenechat ho stát na místě jako kůl v plotě. Umělecky ho vyprovodit ze tmy lesa do tmy širšího spektra, snad i moderního světa. A co je důležité, funguje to báječně.

 


Gudinnen je v překladu bohyně a na obalu je malba, na které se milostné hrátky nejspíš mírně řečeno vymkly kontrole. Album pomalu otevírá klavírní intermezzo skladby Alltid våke, za nímž se asi po dvou minutách spustí surová zvuková stěna protkaná syntetikou naznačující, že přízemní svět krutosti bude v péči experimentů. Následuje krátký lo-fi výplach Iskald tåke, kde se objeví hodně zkreslený vokál. Častý to průvodce tohoto alba. Vedle těchto kratších věcí jsou na Gudinnen i výpravnější kusy. Jako například Forbitret. Tahle stále dost dřevní skladba nabídne poměrně přehledný stav do dutin zavedeného blacku, odkud proudí na povrch snaha o melodie. Ano, jsme hodně na severu, to se pozná. Anebo taková Lukker ditt øye, která zní zpočátku hodně neohrabaně, aby v sobě rozehrála malou symfonii, ve které se předvede klavír a dokonce i dechy. A pak jsou tu zásahy přímo do černého! Jako třeba věc jménem Misnøye, která byla před časem vyslána coby takový singl alba. Tikání hodin, klavír v pozadí a hlavní deklamátor puštěný odkudsi z ampliónu jsou vzápětí drceni narůstající hradbou riffů. Dvakrát a dost. Prosté, ale účinné.


Pokud jde o vokál, tak vedle toho jízlivého podzemního skřehotu je album opatřeno právě různě upravenými deklamacemi či recitacemi. A taky čistým zpěvem. Po stránce hudební pak zvukovými efekty vůbec. Programování a studiovému kumštu bylo Gudinnen dáno plnými hrstmi. Co ale vyčnívá nad ostatní, jsou klávesy a hlavně klavír. V některých skladbách úplně. Taková instrumentálka Mellomspill je vlastně dungeon synth kousek této podivné mozaiky temných nálad. Další z mých oblíbených částí desky je rozšafná Ouverture for Andre Del, kde se vedle variabilní blackové produkce z vedlejší místnosti ozve konejšící maminka a do gradující skladby si zakřičí i její malé dítě. Nejdřív jsem si myslel, že je to kočka a dost možná jsou tam doopravdy oba. Tahle skladba u mě asi vede. Melodie a přístupnost v experimentech nadále smývá bahno blackmetalové původnosti. Okovy jsou uvolněny, závory otevřeny, může se ledacos a na konci zazní úryvek z jakéhosi francouzského filmu.

 


A pokračuje se dál. Dypt inni skogen je další z košatějších songů alba, který nám dá krásně čuchnout k tomu, jak si nastavit temnotu o trochu jinak, než z čiré blackmetalové studny záhad. Pomalu se rozpínající elektronikou třebas. Nezbytný klavír nás převede do prostředí starého rozvrzaného blacku až pak. No a ten klavír... Občas je Skade díky němu až teatrální, jako například na konci alba v Gift med havet. Zde se evokuje i cello nebo kontrabas, takto bez nápovědy nejsem schopen říct. Na závěr zazní i čistý zpěv a housle, čímž je album Gudinnen jako do jiných hudebních dimenzí šilhající lo-fi black dokonáno. A mně dokonce připomene časy jiného norského projektu Morgul.


První album Skade je zkrátka odvaz. Postavený na prazákladech a v polních podmínkách, odkud vede cesta skrz klavírní etudy a experimenty všeho druhu do trochu jiného světa, než běžný raw black nabízí. Člověk se neubrání cukání koutků, jak mnohdy zanedbaně tahle deska zní, ale pak přijde uznání a potvrzení, že autor vše do detailu promyslel a představuje se jako velice zdatný komponista. Jako rozervaná duše vycházející z black metalu. Tohle si rozhodně zaslouží pozornost! I přes to, že je tento projekt pořád mile schovaný v ústraní a moc se o něm neví. Asi to bude chtít jej trochu víc otevřít konzumentům. Má v sobě zvláštní kouzlo a jak jsem uvedl na začátku, umí být originální.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Deathhead / 14.10.22 9:41odpovědět

zní to opravdu jak z pravěku

corrvuss / 13.10.22 7:27odpovědět

jo jo, Skade je žrádlo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky